y
O hloupém vlkovi
Byl jednou vlk, který měl pořád velikánský hlad, a zdálo se mu i v noci jenom o jídle. Zuby měl ostré a silné, ohon krásný huňatý, ale byl tak hloupý, že ho každý lehko napálil. Jednou se tomu vlkovi zdálo, že dostane dobrou snídani, a to se mu taky vyplnilo.
Vstal ze svého brlohu, šel nějakou stezkou a našel slaninu. Snědl ji, ale to mu nestačilo. Šel dál a hledal ještě něco lepšího na zub. Šel, až přišel ke kobyle s hříbětem a řekl jí: „Já ti to hříbě sním!“ Kobyla nebyla hloupá a řekla vlkovi: „Tedy jen brzy, neboť to hříbě mě kouše, sedlák mě zapřahá a k tomu ke všemu jsem ještě kulhavá. Ale kdybys byl tak dobrý a chtěl mi to z nohy vytáhnout, tuze mne to bolí.“
Vlk byl ochoten, kobyla pozdvihla zadní nohu a vlk prohlížel kopyto, co jí má z něho vytáhnout. Vtom ho kobyla tak kopla, že se vlčák převalil a chvilku zůstal ležet. Když se zase sebral, byla kobyla s hříbětem ta tam.
Potom šel ten vlk dále a našel prasnici s malými prasátky, i řekl jí: „Já ti ta všechna prasátka sním!“ Ale ona byla zchytralá a řekla mu: „To jsem velmi ráda, ale že ta prasátka ještě nejsou pokřtěna, musíme je napřed pokřtít. Vlk byl k tomu ochoten a šel s prasátky do řeky. Tu se sběhli mlynářští psi a jak vylezl zmáchaný vlk z vody, tak ho pokousali, že s něho hadry visely.
Přece však vyvázl vlk živý a šel dál, až přišel na vysokou horu. Tu se pásly kozy a on jim řekl: „Já vás všechny sním!“ A kozy mu řekly: „Udělej co chceš, ale my se musíme před smrtí trochu pomodlíte - „Tedy jen brzy!“ řekl vlk a začal se s nimi modlit růženec: „Ahú! Ahú! Ahú!“ - Jak to uslyšel ovčácký pes, přiběhl na vlka a dodělal, co neroztrhali mlynářští psi.
Vlk se sebral, šel dál, až našel starého berana a řekl mu: „Berane, já tě sním!“ A beran mu odpověděl: „Udělej, co chceš, však jsem už starý. Ale co ti pomůže na mně si zuby kazit? Víš co, jdi tamhle dolů a otevři hubu, já ti do ní vskočíme Vlk byl tak hloupý, slezl s kopce a postavil se dole s otevřenou hubou. Beran se s vrchu hodně rozběhl a vlka tak uhodil, že ten se překotil a napolo mrtvý padl na zem. Beran Šel dále svou cestou.
Vlkovi na celém těle nezůstalo ani místečka zdravého. Po dlouhém čase vlk se zase vzpamatoval a vlekl se dál, vrávoraje sem a tam, vpravo, vlevo, napřed, nazad, jako opilý. Tak se připlazil až k nějakému dubu, sedl si pod něj a řekl si: „Jak se mi hloupě vedlo! Pravda, že se mi zdálo, že dostanu dobrou snídani, ale jaké štěstí i neštěstí mě potom potká, o tom se mi nezdálo nic.“
„Ale tím vším jsem byl také sám vinen,“ pomyslil si vlk. „Ano, ano, nejsem ničeho hoden, než aby mi někdo ohon usekl.“ I stál za tím dubem sedlák a měl v ruce sekyru, byl si pro tyčky na obruče. A tu bác! Vlkovi ohon uletěl.
A tak hloupý vlčák ještě dosud bez ohonu běhá, jestliže včera nezcepeněl.
