Honzík povídá: „Táto, půjdu sám a já to plátno prodám!“ „No tak jdi,“ řekl táta, „ale Honzo, to ti povídám, kdyby někdo tuze smlouval, nebo ti nechtěl zaplatit, tak plátno neprodávej!“ Honza šel, pochodil po vesnicích, ale neprodal nic.
Vracel se domů, byl ušlý a sedl si za jednou vsí u rybníčka pod starou vrbu. Byla už celá dutá a popraskaná. Honza se na ní díval a najednou mu jí bylo líto, že je tak sešlá. Povídá jí: „Ty bys také potřebovala kus plátna, abys měla aspoň na košili!“ Vítr hýbal větvemi, Honzovi se zdálo, že vrba přikyvuje.
„No dobrá, tak já ti tu plátno nechám, brzy bude zima, aspoň ti bude tepleji,“ řekl Honza vrbě a hned kolem ní ovinul plátno. „Ale na zítra mně uchystej peníze, já si pro ně přijdu!“ A zase se mu zdálo, že vrba přikyvuje.
Přijde domů a táta hned na něj: „Prodals?“ „Prodal, táto,“ řekl Honza. „A kde máš peníze?“ „I milý táto, nic mi nedali, až prý zítra.“ Táta se rozzlobil a povídá: „Já ti dám zítra, hned půjdeš pro peníze, nebo přines plátno!“
Honza se lekl, sebral se, šel zase k té vrbě a povídá: „Milá zlatá, táta se zlobí, musíš prý mi dát peníze hned.“
A vrba nic. Honza se dohřál a vykřikl: „Tak ty mi takhle odplácíš? Chtěla bys na košili zadarmo? Holečku, to nejde, mi máme sami bídu! Dej sem peníze, anebo vrat plátno!“ Ale plátno už bylo pryč, někdo si je vzal. Třikrát tak Honza spustil na vrbu, ale tak jen tiše kývala větvemi.
Konečně se rozzlobil, proč bych já měl od táty dostat, a popadl se s vrbou do křížku. Vrba byla stará, celá ztrouchnivělá, jak ji Honza chytil, zapraskalo to v ní a najednou ležela na zemi.
Honza se podíval dolů ke kořenům, vidí tam hrnec a v něm plno tolarů a dukátů.
Popadl ho a povídá vrbě: „Vidíš, přece jsi zaplatila, však já bych doma dostal.“
Přišel domů, táta už čekal a hned na Honzu: „Tak co, zaplatili ti?“ „I dost se ošívali, ale přece mi zaplatili a dobře, podívejte se, co jsem utržil, co nesu peněz!“
Táta mohl na penězích oči nechat, tolik tolarů a dukátů neviděl, co byl živ.
Koupili si pěknou chalupu, přikoupili polí a dobytka
a Honza si vzal selskou dceru. Měli hlučnou svatbu, hodně při ní rozdávali, já přišla naposled, a mně dali velký bochník chleba, celý týden jsme ho i s rodiči jedli.
Konec.
y
