y
Král času
V jedné vesnici bydleli dva bratři. Starší byl bohatý ale přitom zlý a lakomý. Mladší bratr byl zase velice chudobný, ale přesto dobrý a statečný. Nejednou přišel k svému staršímu bratrovi prosit, aby mu dal něco k jídlu, když už neměl co do úst strčit. Bohatý mu však nikdy nic nedal a vystrčil ho ven z domu, jakoby ani bratři nebyli.
Co si měl chudák počít? Odešel do lesa, natrhal si planých jablíček a najedl se, i když byly kyselé. Potom si lehl na zem a usnul.
Když spal, velmi prochladl a jak se vzbudil, byl už večer a mučila ho zima.
- Ach, kdepak já se teď ohřeju? - řekl si, - bratr mě do svého domu nepustí a moje chalupa už oheň dávno neviděla. Ale půjdu na Skleněný vrch, prý tam hoří věčný oheň, tam se snad ohřeju. Sebral se a šel.
Už zdálky viděl na Skleněném vrchu hořet velký oheň a dvanáct mužů sedět okolo něj. Když ty lidi uviděl, ztuhl strachem, ale potom přece k nim přistoupil.- Ach, dobří lidéo smilujte se nade mnou! - poprosil. - Jsem chudobný, nemám oheň, nikdo si mě nevšimne a strašně jsem promrzl. Dovolte mi, abych se ohřál u vašeho ohně. Všech dvanáct na něho pohlédlo a vážně pronesli: - Synku, sedni si mezi nás a od některého z nás se ohřej.
Sedl si mezi ně. Všichni mlčeli. I on se mlčky díval, jak si všichni u ohně místa vyměňují. Těch dvanáct obešlo oheň dokola a když už každý byl zas na svém místě, z hořícího ohně se zdvihl starý člověk s plešatou hlavou a šedivou bradou a takto k chudobnému člověku promluvil: - Člověče, neukracuj si tu takto život, ale jdi domů, pracuj a pořádně se stravuj! Naber si třeba z tohoto uhlí, vždyť my ho tak jak tak všechno nespotřebujeme!
Těch dvanáct vstalo, aby mu nasypali uhlí do pořádného pytle a podali mu ho. Chudák jim pěkně poděkoval a šel domů s pytlem na zádech.
Přišel domů šťastný, že aspoň oheň bude mít, a začal uhlí vysypávat doprostřed ohniště. Jak se podivil, když viděl, že každá jiskřička, sotva se dotkla země, na zlatý peníz se proměnila. Vysypal všechno uhlí a peněz se mu nakupila taková hromada, že je ani spočítat nemohl. Chtěl je změřit, ale ani měřici neměl, tak se vydal k svému bohatému bratrovi a prosil ho, aby mu měřici půjčil.
- Nač ti bude měřice? - zeptal se ho bratr. - Co, ty trhane, budeš měřit s měřicí? A on mu klidně odpověděl: - Soused mi dlužil trochu obilí, teď mi ho vrátil, rád bych si ho přeměřil.
Boháč mu nevěřil, byl by se rád dověděl, co bude bratr skutečně měřit. Dno měřice proto pomazal smůlou. Když mladší bratr peníze přeměřil, vzal měřici a donesl ji zpět. Nevšiml si, že na dno měřice se přilepilo několik dukátů.
Starší bratr ho zlostně okřikl: - Chtěl jsi mně oklamat, ale já jsem tě usvědčil. Řekni pravdu, odkud jsi ty peníze vzal, jak ne, tak tě zažaluji, žes je ukradl! Co si měl mladší bratr počít? Vysvětlil mu všechno a povyprávěl, kde peníze vzal.
Mladší bratr už měl všechno. Koupil si pole, pár volů a hospodařil. Ale k hospodářsví by se mu i selka sešla, a tak si našel šikovnou dívčinu, oženil se a žil s ní spokojeně. Třebaže byl starší bratr hodně bohatý, záviděl peníze mladšímu a proto se vydal na Skleněný vrch a doufal, že i on tak dobře pochodí, jako jeho mladší bratr.
Přišel k ohni k těm dvanácti mužům a takto k nim mluvil: - Dobří lidé! Pěkně vás prosím, nechejte mne, chudobného, u toho vašeho ohně ohřát, neboť mě noční zima úplně roztřásla a už dál nemohu. Ale jeden z dvanácti se ozval: - Synu můj, ty ses narodil ve šťastnou hodinu, máš bohatství dost, ale jsi zlý a lakomý. Před námi lhát nesmíš - a za to, že jsi lhal, trest tě nemine.
Když si bohatý bratr sedl k ohni, už ani nemukl. Chlapi si zase promíchali místa a když už každý na své místo přišel, zdvihl se z ohně starý člověk se šedivou bradou a plešatou hlavou a takto promluvil: - Špatně se vede zlým lidem. Ty jsi zlý a za to tě trest nemine. Jeden z těch dvanácti zlého bratra chytil, postrčil ho nemilosrdně, pohodil druhému, potom třetímu, čtvrtému a tak až na konec a poslední ho podal šedivému starci, který s ním zmizel v ohni.
Další den hledali ve vesnici boháče, ale nikdo nevěděl, kde se poděl. Jeho bratr to možná tušil, ale mlčel, jakoby oněměl. Nakonec byli ve vesnici rádi, že se zbavili lakomého zlostníka.
