y
Perníková chaloupka
V pěkném domečku, který obklopovala krásná zahrada, ještě nedávno žili tatínek a maminka a ti měli dvě roztomilé děti, Jeníčka a Mařenku.
Žili si šťastně a spokojeně až do dne, v němž přibyl do jejich bytu nový televizor. Televizor byl pěkný a velký a fungoval. Chyba byla jen v tom, že tatínek ho chtěl mít v jednom a maminka v druhém koutě pokoje.
Nechtěl ustoupit ani tatínek, ani maminka. Hádali se a hádali, až tatínek rozhněvaně řekl: - Bude po tvém! Maminka se zaradovala, ale dlouho radost neměla. Tatínek totiž hned vyběhl z pokoje a za chvilku se vrátil. V ruce držel pilku. - Ale i po mém! - dodal nahněvaně a začal řezat televizor. Maminka ztuhla, děti se rozplakaly a Fifi Pírkovi, který z televizoru vykukoval, to také nebylo jedno.
Ale otec nepovolil. Televizor rozřezal na dvě půlky, a potom jednu polovičku postavil do svého a druhou do maminčina kouta.- Když jsi rozřezal televizor, rozřež všechno! - volala s pláčem maminka. A tatínka nebylo třeba dvakrát pobízet. Rozřezal stůl, obraz, fíkus a všechno ostatní, co bylo v pokoji po jednom kuse.
Nakonec rozřezal otec na půlku dům. V jedné polovině bydlel tatínek s Jeníčkem, v druhé, která stála až u plotu, maminka s Mařenkou.
Maminka s tatínkem už potom spolu nemluvili. A ani nemohli, protože z jednoho kouta zahrady do druhého je to moc daleko. Jeníček a Mařenka by si rádi popovídali, ale tatínek s maminkou jim to nedovolili.
Ale jednou, když tatínek s maminkou nebyli doma, sešel se Jeníček s Mařenkou uprostřed zahrady, a vyprávěli si a plakali, proč nemohou být všichni spolu. - Bude to ještě smutnější, - řekla Mařenka, která byla o pár roků starší než Jeníček, - až soudce udeří kladivem o stůl a řekne: - Bum! Tulipánovi, jste rozvedení! Potom se tatínek odstěhuje na jeden a maminka na druhý konec světa!
- Potom se už neuvidíme! - plakal Jeník. - Potom už nebudeme moci být spolu. Potom chvilku přemýšlel a dodal: - Bude lepší, když nás sní zlá ježibaba, co bydlí v perníkové chaloupce. Aspoň budeme spolu v jejím břiše.
- Dobře, - přikývla Mařenka. - Půjdeme hledat perníkovou chaloupku. - Ale napíšeme mamince a tatínkovi, že jdeme za ježibabou kvůli nim.
Potom se děti svezly trolejbusem až na konec města, kde začíná veliký les. Lesem putovaly pěšky až do večera. - Kam jdete, dětičky? - zeptal se jich Měsíček, který vycházel za lesem. Jeníček a Mařenka mu vyprávěli, jak jsou smutní a že hledají perníkovou chaloupku. - Perníková chaloupka není na tomto světě, - odpověděl Měsíček. - Když ji chcete najít, musíte přejít do pohádkového světa. - Přenes nás tam, Měsíčku, - prosily obě děti.
- Dobře, - odpověděl Měsíček, neboť měl dobré srdce. - Chyťte se mých paprsků a dobře se držte. Za chviličku budeme v pohádce. Měsíček se potom roztočil jako veliký kolotoč nad celým světem a za chvilku řekl: - Pusťte se! Jste na místě.
Když se děti pustily paprsků, Měsíček zmizel. Děti stály na lesní mýtince před perníkovou chaloupkou. Celá chaloupka byla z čerstvých, voňavých perníků, mezi nimiž se sem tam našly i oplatky a lízátka. Střecha na chaloupce byla z oříškové čokolády. Děti začaly ze všeho odlamovat, neboť byly velice hladové.
Ježibaba to zaslechla a vykoukla ze dveří: - Kdo to láme moji chaloupku? - Já, odpověděl Jeníček. - Já, - odpověděla Mařenka. - Co za to mám s vámi udělat, děti? - zeptala se jich ježibaba. - Můžeš nás sníst,- odpověděly obě děti najednou.- Dobře, - přikývla ježibaba. - Pojďte dovnitř. -
V chaloupce bylo úplně všechno, jak to v pořádné perníkové chaloupce má být. Nechyběla tam ani velká pec a lopata.
Ježibaba řekla dětem, aby si sedly na lopatu a děti to hned udělaly. Nesedly si napříč, protože věděly, že tak by se do pece nevlezly. Sedly si pěkně jeden za druhého. Ježibaba zvedla lopatu a řekla: - Vy jste ale těžcí! - Potom šoupla lopatu do pece. Děti zavřely očka, neboť nechtěly vidět, jak se budou péct.
Když je za chvilku otevřely, nacházely se v náručí svých rodičů. Ježibaba je totiž nestrčila do opravdové pece, ale jen přes otvor ve zdi na zelený palouček, kam v tu chvíli tatínka a maminku dopravil na svých paprscích Měsíček.
Když se poobjímali, chtěly děti poděkovat ježibabě, že je nestrčila do opravdové pece, ale už jí nebylo. A zmizela i perníková chaloupka.
Byl tu jen Měsíček, který seděl na mraku a říkal: - Pohádka je jako sen. Když otevřeš oči, už ho není. Váš domeček je však tady, a, jak vidíte, sešitý. Sešil jsem ho vlastními paprsky. A už ho víc neřezejte. Potom Měsíček řekl: - Ahoj! A než mu děti stačily odpovědět stejným pozdravem, byl už strašně vysoko. Ale jejich odpověď určitě zaslechl, protože se až do rána usmíval.
