Vyšli husy dlouhou řadou, ještě byla ranní rosa. Když na poli kousek za dům, jedno house ztratilo se.
Z bzučiaceho úľa triedy, hľadí žiačik do záhrady. Jeden žiačik ako druhý; hľadí čierny, hľadí plavý, ani jeden neprevraví... Potichúčky žujú hrušky. Však sú sladké, však sú zlaté ... - Čim im brušká napĺňate? - Čim. čím? Spevom vtáčím!
+11
Kvočna děti před chlévem, učí hrabat v kupce hnoje. House před kvočnou stojí: „Což ty nejsi máma má?
Kvočna všechna pérka naježí: „Kvok!“ a zamračí se. Pokud house neuteče, povede se mu všelijak!
Ještě se však neleká — v koutě vidí krůty stát... Obrátí se na krocana: „A ty nejsi moje máma?“
„Hudra-hudra!“ krocan skřekne, spustí křídla, zvedne ocas. Od leknutí sebou house trhne: „Juj, jaký hlas! Mám ho dost!“
A už se pustí v běh, neví, chudák, jak a kam... Za stodolou, za plotem dostane se ke kachnám.
Hejno v stružce louže chytá, jedna stará sedí sama. Húsátko se tiše ptá: „Což ty nejsi moje máma?“
„Tak-tak, tak-tak!“ kachna klame, ale house ji nevěří: hlas je cizí, i když mámě podobá se po peří.
„Čiv!“ sirotek chodí, bloudí, smutně volá: „Kde jsi mámo?“ Už i Dunčo vyšel z boudy na ten žal se podívat.
„Gága!“ — vtom se ozve zdola a houseti více netřeba! Mamka volá, house volá — ve chvíli jsou u sebe!
To je radost nad radosti - už není stopy po žalu! Jen kocour se tajně zlobí, že mu zdřímnout nedali.