y
O kohoutkovi a kocourkovi
Žili společně kohoutek a kocourek. Kocourek chodil do lesa na lov a přikazoval kohoutkovi, aby seděl doma, nevykukoval okénkem a neotvíral dvířka, aby ho neodnesla liška.
Odešel kocourek do lesa, a liška – kde se vzala tu se vzala – přiběhla pod okénko a zapěla: „Kukuryku, kohoutku! Zlatý hřebínku, kulatá hlavičko, hedvábná bradičko! Vyhlédni okénkem, dám ti hrášku!“ Zachtělo se kohoutkovi popatřit, kdo to venku pěje, vyhlédl okénkem a liška ho chyt-chmat a ta tam.
Nese liška kohoutka a kohoutek křičí: „Nese mne liška za tmavé lesy, za vysoké hory do cizí krajiny. Kocourku, bratříčku, vysvoboď mne!“
Uslyšel kocourek známý hlas, dohnal lišku, vzal jí kohoutka a přinesl domů. „Vidíš, kohoutku,“ praví kocourek, „zítra půjdu dál; neposlouchej lišku, nevyhlížej oknem, nebo tě sní, ani kostečka po tobě nezůstane.“
Odešel kocourek, přišla liška a opět pod oknem pěje: „Kukuryku, kohoutku! Zlatý hřebínku, kulatá hlavičko, hedvábná bradičko! Vyhlédni okénkem, dám ti hrášku, dám ti zrníčka!“ Dlouho odolával kohoutek, nevyhlédl, třeba se mu již velice chtělo popatřit, jaká tam má liška zrníčka. Vidí liška, že kohoutek nevyhlíží a začne znovu líbezně pět: „Kukuryku, kohoutku! Zlatý hřebínku, kulatá hlavičko, hedvábná bradičko! Hle, páni tu jeli, pšeničku porosypali, pojď a posbírej!“
Kohoutek neodolal, zachtělo se mu popatřit, jakou to pšeničku páni rozsypali – vyhlédl, a liška kohoutka chyt-chmat a ta tam. I křičí kohoutek: „Nese mne liška za tmavé lesy, za vysoké hory do cizí krajiny. Kocourku, bratříčku, vysvoboď mne z bídy!“ Daleko byl kocourek, ale když uslyšel známý hlas, běžel, dohnal lišku, vyrval jí kohoutka a donesl domů. „Vidíš, vidíš, kohoutku! Zítra půjdu ještě dál. Neposlouchej lišku, nevyhlížej oknem! Kdybys křičel nevím jak, neuslyším tě!“
Odešel kocourek, liška pod oknem a pěje přelíbezně: „Kukuryku, kohoutku! Zlatý hřebínku, kulatá hlavičko, hedvábná bradičko! Vyhlédni okénkem, podívej se trošku: u panského dvora urovnaná hora, stojí saně samotížky, ony samy táhnou, samy tryskem jedou!“
Chce se kohoutek aspoň očkem vyhlédnout, na saně samotížky se podívat, ale neučiní to. Zapěla liška znovu svou píseň, ale kohoutek praví: “Ne, už mne neošidíš, liško, nevyhlédnu!“ „A proč bych tě já šidila?“ odvětila liška, chceš-li, podívej se, nechceš-li, nech tak. Sbohem, já musím domů!“ odsekla a schovala se za chaloupku. Neslyší kohoutek lišku, zachtělo se mu popatřit, jestli skutečně odešla - vyhlédne: a liška hop, chyt-chmat a ta tam i s kohoutkem.
Křičel kohoutek, co měl hrdla, ale kocourek ho neuslyšel, byl tuze daleko.
