O tom, jak kropenatá slepička byla šťastnou maminkou, vypráví tato pohádka.
Byla jedna babička a ta měla jednu kropenatou slepičku. Volala na ni: „Putinko, Putinko!“
Putinka snesla každý den bílé vajíčko. Do týdne jich snesla sedm. Ale babička jí vejce brala.
+6
Potřebovala je do těsta a na nudle, do polévky i do kaše. V kukani nezůstalo ani jedno jediné. Putinka byla z toho smutná. Takhle přece kuřátka nevychová.
Jednou šla do zahrady hrabat a přemýšlela, jak to udělat aby jí babička vejce nebrala. U plotu pod kopřivami vyhrabala velikou žížalu. Zob, zob – a žížalu spolkla.
„To se nám ulehčilo!“ pochvalovaly si kopřivy. „My jsme měly strach, a jaký! Ta tlustá žížala by nám byla už kořínek překousla a tys nám, slepičko, pomohla. My ti také pomůžeme. Až budeš mít vajíčko, přijď k nám, my ti je schováme!“
Druhý den přecházela Putinka po zahradě a najednou běžela ke kopřivám a pustila tam do důlku bílé vajíčko. A kopřivy je přikryly.
A Putinka přicházela na zahradu každý den a po každé snesla jedno vajíčko. Do týdne jich tam měla sedm. A pak na nich tři týdny seděla.
Babička Putinku volala, hledala, ale marně. „Kam se jen ztratila moje slepička? Putinko, Putinko!“ volala v zahradě babička. Myslela si, že jí někdo slepičku ukradl.
Ale za měsíc, to by jste viděli! Putinka si vykračovala ze zahrady na dvůr a za ni sedm malinkzých kuřátek. Zavedla celou tu rodinku až do síňky. Babičko honem, pojďte se podívat na šťastnou maminku.
y
