y
Kdo je hloupější?
Táhl světem řemeslník-vandrovník. Jednou po polednách, přišel do zemanského dvora. Z kuchyně to ještě vonělo masem a milého vandrovníka ukrutně trápil hlad.
Vtom spatřil na balkoně panského domu naparáděnou zemanku. „Ach, je to soužení, když člověk po dlouhé době zase zavítá na zem.“ Zemanka začla: „Jak? A odkudpak to vlastně jdete?“ „Ach, zdaleka paní, z nebe přicházím.“ „I pro pána! Až z nebe? A mého bratra jste tam neviděl? Pět let je tomu, co umřel.“ „I jak by ne, toho dobře znám.“ Zemanka roztála, pozvala vandrovníka dál a na stůl dala donést nejlepší jídlo a pití.
Vandrovník se najedl a potom zemance vyprávěl, jak se jejímu bratru bídně vede. „Otrhaný chodí, cáry z něho visí, do úst nemá, co by dal.“ Zemanka byla celá ztrápená: „Kmocháčku milý, ráda bych bratrovi trochu jídla a oblečení poslala, vzal byste to s sebou?“ Vandrovník ochotně slíbil, že rád vyhoví.
A tak zemanka schystala, kde co dobrého po ruce měla, ze šatníku svého muže nejlepší šaty vytáhla a vše dala naložit na vůz, aby prý kmocháček i s koněm vrátil, až zase na svět přijede. A tak vandrovník odjížděl ze statku jako pán.
K večeru se vrátil z města muž. Žena mu vyprávěla, jakého podivuhodného hosta měla a jak to moudře zařídila, aby svému bratru – nebožtíkovi – přilepšila. „Och, tak hloupou ženu jsem ještě neviděl. Nějaký povedený ptáček si z tebe udělal dobrý den a ještě nás okradl. Uvidím-li ještě někoho hloupějšího, než jsi ty bude zase dobře mezi námi. Jinak tě už ani vidět nechci.“
Vzteky bez sebe vyběhl z domu, vsedl na koně a hnal se za vandrovníkem, co mu síly stačily.
Vandrovník byl už hezky daleko, když z dálky zahlédl jezdce na koni. Pomyslil si, že by to mohl být zeman. Vůz i s koněm odtáhl do lesa a sedl si na okraj cesty. Vedle sebe položil sucho větvičku a přikryl ji čepicí.
Zeman zde byl za chvíli. „Neviděl jste jakéhosi chlapa tudy projíždět? S vozem jel a s koněm.“ „I viděl, viděl,“ povídá vandrovník, „ale už je to hezky dlouho. Tam cestou jel, pak odbočil, pak zase rovně, pak vpravo. Zeman poprosil vandrovníka, zda by sám za tím darebou jel, koně že mu půjčí.
„Hlídám tady pod čepicí drahocennou, tuze drahocennou věc, kterou mně tu jeden známý svěřil. Co kdybyste mi s tím pokladem ujel?“ „Dám vám 300 dukátů, když pojedete,“ řekl zeman a vyplatil je vandrovníkovi na ruku. Vandrovník sedl na koně, přikázal ještě, aby zeman čepici dobře hlídal, a odjel.
Zeman čeká hodinu, čeká dvě hodiny, už se smrákalo, už byl večer, když se ho zmocnilo podezření. Aby se přesvědčil, jaký poklad střeží, zvedl čepici – a – už věděl, kolik uhodilo. Smutně se vrátil domů a smířil se s ženou. Ale nikdy ji neprozradil, kdo je ten hloupější než ona.
