y
O perníkové chaloupce
Byl jeden chudobný drvoštěp, který měl dvě děti, Jeníčka a Mařenku.
Když šel do lesa na dříví, brával je také, protože neměl, komu by je nechal pod dohledem. Děti si braly s sebou džbánečky a sbíraly jahody.
Jednou kácel veliký strom a děti si hrály opodál. Potom hledaly jahody stále dál a dál, až najednou poznaly, že jsou samy, že zabloudily a tatínkovu sekyru, že už není vůbec slyšet.
Honem se pustily hledat cestu zpátky. Ale zamotávaly se hloub a hlouběji do lesa a měly hlad. Snědly všechny jahody ze džbánečku, ale nic to nepomohlo.
Najednou přišly na zelenou louku a na té louce uviděly pěknou chaloupku. Ta chaloupka byla celá z perníku. „Počkej,“ řekl Jeníček, „já vylezu na střechu, ulomím kousek perníku a najíme se trochu!“ - „A co, jestli na nás někdo přijde?“ lekala se Mařenka. Ale Jeníček už byl na střeše a loupal perník.
V chaloupce bydlela zlá bába z dědkem. Dědek něco zaslechl a vyběhl ven: „Kdo to na mé střeše loupá perníček?“ - „I nikdo, dědečku, to větříček!“ řekla tenounkým hláskem Mařenka. Dědek se upokojil a odešel. Děti se najedly, skrčily se pod okno a tam přespaly.
Ráno Jeníček vylezl zase na střechu pro kus perníku, ale bába to zpozorovala. Poslala dědku, aby děti chytil, že je zavře do chléva mezi pracátka. Mařenka to zaslechla a zavolala: „Honem, Jeníčku, musíme utéct, nebo bude s námi zle!“ Chytili se za ruce a dali se na útěk. Dědek se pustil za nimi a jistě by je chytil, kdyby se mu neztratily mezi stromy. Byl by je však zase dohnal, kdyby tu nebyla na poli nějaká žena. Mařenka ji prosila, aby jim pomohla, a žena řekla: „Schovejte se na kraji lesa, já dědka zadržím!“
Dědek přiběhl a ptal se ženy: „Osobo, neviděla jste tady jít děti?“ - „Pleju len,“ odpověděla žena. - „Osobo, ptám se vás, jestli jste tady neviděla jít děti!“- „Až len uzraje, budeme jej trhat!“ - „Osobo, rozumějte mi, ptám se po dětech!“ - „Až len vytrháme, budeme jej močit!“ - „Osobo, já se přece ptám, kudy šly děti!“ - „Nakonec uděláme ze lnu pěkné tenké pláténko.“ - „Ale děti jste tady jít neviděla?“ - „A co z toho plátna? Nu, našijeme košile a budeme je nosit!“
Dědek už dál neposlouchat. Pustil se za dětmi, ale ty se zatím dobře schovaly za velikým stromem. A dědek běžel kolem, neviděl je a uháněl dál do lesa.
Potom ta dobrá žena na poli zavolala děti a pověděla jim, kudy se dostanou nejkratší cestou domů. Jeníček a Mařenka pěkně poděkovali a pustili se po cestičce, která je dovedla rovnou až k tatínkovu domku.
