y
O neposlušném kohoutkovi
Byli dva kamarádi: Peťa Kohoutek, zlatý hřebínek, a Koťa Kocourek, bystrý rozoumek. Vystavěli si malou chaloupku na kraji lesa a žili tam svorně a pokojně.
Koťa chodíval do lesa na lov a Peťa doma poklízel a hospodařil. Když kocourek odcházel na lov, přikazoval kohoutkovi: „Poslouchej, Peťo, seď hezky doma, neotvírej dveře nechoď z chaloupky a nevyhlížej okénkem, aby tě neodnesla liška zlodějka!“
Peťa vždycky Kotovi slíbil, že bude sedět doma, že se nebude vyklánět z okna a nikomu že neotevře, aby neměl kocourek starost. Pak se rozloučili a kocourek šel na lov.
Jednou přišla liška k chaloupce, nahlédla do okénka a vidí, že kohoutek je sám doma. Oblízla se, posadila se pod okno a zpívala: „Peťo Kohoutku, zlatý hřebínku, kulatá hlavičko, hedvábná bradičko, vyhlédni okénkem, dám ti hrášku!“
„Ne, ne, liško, neoklameš mě,“ povídá Peťa, „já vím, že mě chceš odnést!“ Ale šelma liška začala znovu: „Peťo Kohoutku, zlatý hřebínku, kulatá hlavičko, hedbvábná bradičko, vyhlédni okénkem, dám ti hrášku, dám ti zrníčka!“
To už kohoutek nevydržel, zachtělo se mu nazobat se hrášku a zrní, otevřel okénko a vyhlédl ven. Vtom ho liška uchopila za křídlo a dala se s ním na útěk.
Nese liška kohoutka a ten křičí: „Nese mě liška za tmavé lesy, za vysoké hory, do cizí země. Kocourku, bratříčku, vysvoboď mě!“
Koťa byl na štěstí nedaleko, uslyšel kohoutkovo volání, dohnal lišku a vzal jí kohoutka. Tak byl Peťa šťastně zachráněn a liška se tam už víckrát neukázala.
A kohoutek Peťa už byl od té doby taky rozumnější. Slíbil kocourkovi, že už nikdy okno nebude otvírat a nebude se z okna vyklánět, když bude sám doma, a taky to už nikdy neudělal.
