Detail: nohy hus a kačen. Raz dva, raz dva – do kroku, kráčejí si k potoku ptačí nožky vedle sebe. Kdo to kráčí? Hádejte. To jsou prsty, tam jsou blány. Jsou to žáby nebo vrány? Chichi, děti, směšné kusy – vždyť jsou to tam bílé husy.
Celek: husy v řadě, za nimi kačeny. Kráčejí si rovně v řadě – ťapi, ťapi ku zahradě. Husy čisté sněhobílé, krk vysoký, očka smělá, žlutý zobák: ga, ga, ga, ga, ve vodě se chasa čváchá. A za nimi kačky mladé kolíbou se v směšné řadě.
Husy a kačeny plavou na vodě. Některé kačeny dělají kotrmelce. A plesk, už jsou v potoce, samý šplíchot, samý křik. A najednou čvách! pod vodu – radostný okamžik. Jezírka i kalné louže, to je svět pro vodní ptáky – pro kačení nárůdek. „My se máme výborně!“
Krocan. Zlobí se. Hudri, hudri, tak sa hněvá, tak se durdí, nafoukaný, rozčechraný, takový pyšný, takový moudrý.
Krůta s krůťaty. Odhání pejska. A ta krůta? Skromná paní, odvážně své děti brání. - A ten psík nezbedník ať si kožich před ní chrání.
Strom, k němu vedou ve sněhu jasně viditelné kočičí stopy. Čí to jsou stopy ve sněhu? Plížilo se zvíře v střehu. U stromu se stopa ztrácí. Odletěli plaší ptáci? Nuže, děti, uhádněte, kdepak je to zvíře skryté?
Pohled na větší psí stopy ve sněhu, směřující ke stromu z druhé strany. Z druhé strany hlubší ťapky vytlačily velké tlapky.
Dunčo sedí pod stromem a udiveně se dívá nahoru do koruny. Pod stromem už Dunčo sedí, do konárů vzhůru hledí.
Černý kocour leží na větvi. Dunčo skáče zdola na kmen a štěká. Haf, haf, Dunčo na dvoře, kdo sedí na stromě nahoře? - Aha, Mourek kocourek, jak kouzelník leží. A ten Dunčo jenom skáče, tlapou hrabe, marná snaha, na strom se však nevyškrábá. Poskakuje, vrčí, zoufale se trápí – marně, Dunčo! Nejsi Mourek, nemáš drápy!
Hlava velkého králíka domácího. Žere velký zelný list. Kdo to chrumká čerstvé listy? Je to králík bílý, čistý.
Hopkající králík. Dlouhé uši bystře zdvíhá, ocásek se sem-tam míhá.
Detail koně zapřaženého do bran. Jaké to krásné zvíře hrdé, podkovy klapu po cestě tvrdé, dlouhý ohon povívá ve větru prudkém. Příkop přeletí to zvíře skokem, cválá a kluše, letí a běží, rozevlátá hříva mu na hřbetě leží. Vozí a oře a vláčí a brání – dobré je do vozu, do pluhu, saní.
Pohled na cirkusovou arénu s běžícím koněm a krasojezdkyní. I v cirkuse dupou kopyta koní, tátoš hlavu zvedá a kloní – dokola cválá a letí – pohleďte, pohleďte, děti!
Detail: Hlava krávy, která žere trávu. Jaká je to velká hlava, a z huby jí trčí tráva. Rohy to má, žádné strachy, vždyť je to tvor velmi plachý.
Detail – nohy krávy. „Nač má kráva kopyta?“ - Hanka se mamky ptá. A mamka hned zase Hanky: „Nač jsou tobě botičky?“ - „Aby se nohy neodřely, aby si svižně vykračovaly.“ „Krávě zase nohy chrání kopyta, aby si je při chůzi neporanila.“
Krávy ve stádě. Tiché a družné je to zvíře. Když se z pastvy domů bere, klidně v stádě vykračuje, vytrvale přežvykuje.
Kráva ve chlévě. Dojí ji. Co to stříká do dížky? Čůrkem to teče, stříká? Dojička se stará, aby děti měly dost mléka. Mléko, máslo, sýr nám dává – které zvíře? - Ano – kráva.
Stádo ovcí, bača, pes. V pozadí ohrada, les. „Dobrý den, bačo, kampak, kam?“ „Stádo si na pastvu zaháním!“ „A vy ty chlupaně střapaté i na noc v horách necháte?“ „Kdepak to, děti, to přec ne, Bodrík je do ohrady zažene.“ „Dejte nám žinčice, bačo náš!“ „Přijďte si v podvečer na salaš!“
Hlava kozy s rohama. Jaká je to divná hlava, ani ovce, ani kráva: bradu má a krátké rohy – nebojíte se mátohy? -
Babka vede kozu na provázku. Babka vede na provázka bradatou a divnou krásku, rohy má, no ne, je hrozná, kdopak ji z vás, děti, pozná? Jirka, Míša, Katka, Róza? Uhádly jste, je to koza!
Koza s kůzlátky. Jej, jak jsou milá mláďátka – ta malá, bílá kůzlátka. A ta kozička? Jejich matka. Běžte si s nimi pohrát! Jen chvilku, chviličku krátkou, znáte, děti, pohádku o kůzlátku?
Prasata. Leží, stojí, v blátě ryjí. Vidíte to milé zvíře? Ve chlívku se vykrmuje. Tlusté, velké, chrochtá, kvíčí – malým ocáskem si točí. Rypákem zas ryje bláto – dobré maso dává zato.
Dvůr s holubníkem. Okolo ostatní domácí zvířátka. Pěkný domeček na kůlu postavili na dvorku, a v domečku – jistá věc- bydlí velký krasavec. Večer si vždy sousedku zavolá na besídku, a tak si tam pěkně hudou, že už navždy svoji budou.
Holub na střeše. Na střeše, hle, jaká krása! Vrkú, vrkú – nadouvá se. Pyšně si tam vykračuje, sem-tam čile poletuje.
Letící bílí holubi a poštovní holubi. Víte, děti, že je holub skvělý listonoš? Poštu nosí, přelétá celý náš svět. Leť, holoubku, leťte, ptáčci, směle vpřed, pozdravujte od nás – pěkně celý svět, všem lidem noste radost, pokoj, mír, aby svět byl plný krás a plný her.
y
