y
Pohádka o princi Mydlářovi
Zuzka už je velké děvče, má zástěrku, nádobí, umí dobře pro panenky, vařit oběd, večeři. Umývat se, čistit zuby, na to ráda zapomíná, často mívá krk a uši, nevěříte? Samá špína!
Tvář špinavou, ruce — hrůza! Tak v obchodě nakupuje. Nevadí jí, že si kdekdo, prstem na ni ukazuje. Zuzanka zná abecedu, číslice i kvítka, ptáčky, o mýdle však slyšet nechce, za nejhezčí světa hračky.
Babička, co u nich žije, je už stará, nosí brýle, v knihovničce opatruje mnohé knížky staré, milé. V těch knížkách je svět pohádek. Před spaním vždy Zuzce čítá o princích a o králích, sny pak Zuzku provázejí, v princeznu se mění v nich.
Doma jsou však stále hádky, Zuzančin pláč, plno slzí. „Takhle už to dále nejde!“ Maminka se na ni mrzí. Umývat se Zuzka nedá, ačkoliv by mohla sama. Zleva, zprava soused bouchá: „Nedáte nám spát do rána?!“
Babička mamince šeptne: „Raději to skončíme, pláčem hanby nadělá tu, jinak to dnes zkusíme!“ „Do postýlky, honem, pospěš,“ nahlas potom Zuzce řekne, „pohádku ti povím přesto, že jsi dítě vzpurné, vzteklé.“
V dávných dobách v malém domku krásné děvče žilo, ať vstávalo, či lehalo, pokaždé se mylo.
Mylo si tvář, ruce, nožky, krk, celičké tělo, neboť stále svěží, zdravé, a hezké být chtělo. Do dáli o její kráse roznesly se zvěsti, od domku na všechny strany světa vedly cesty.
Po těch cestách přijelo jich zvěstí zjistit pravdivost pěšky, koňmo, na kočáře, nápadníků víc než dost. „Krásná dívko,“ řekli všichni, „pojed s námi v širý světí Budeš se mít s námi dobře. Do kočáru vsedni hned.“ „Do zámku tě zavezeme, budeš paní velkou.“ Dívka jenom přeměří Je. Raděj bude selkou. „Na co jsou mi vaše zámky,“ posměšně jim praví, „bohatí jste, parádníci, a přitom — špinaví!“
Když odmítla dívka prince, bylo slyšet zprávu, že jí král chce vzíti život, dát jí setnout hlavu.
Přišli drábi, odvedli ji, kati meče brousí. Zklamaný princ naposledy svoje štěstí zkouší. Slibuje jí hory - doly, palác, krásné šaty, a nakonec nabídl jí královský trůn zlatý. „Nehněvej se, vzácný princi,“ prostě poví dívka, „špinavý jsi, my takové dáváme do chlívka!“ „Dobře tedy!“ vykřikl princ, „zlá ty kouzelnice! Pověz, jakou divnou věcí krášlíš si své líce?! Viděli jsme v noci tajně, jak se ta věc vaří. Velký kotel, divná vůně, okolo se šíří. Vařili jste kosti, masti, prášky přidávali. Za to žádám, by ti kati ihned hlavu sťali!“
Meč se blýští, kat se chystá... Ze zástupu zazní hlas: „Nezahubte mladé děvče!“ Věru, přišel právě včas. Byl to známý starý mudrc, řekl, Jak to bylo: „Děvče vám nic neprovedlo, jen se mýdlem mylo. Mýdlo není věcí čertů, ač se v kotli vaří. Je však pravda, že se s mýdlem mnohé čáry daří. Kdo se mýdlem denně myje, bývá zdravý, svěží, nemoc se mu z dálky vyhne. K špinavému běží!
Každá špína v sobě skrývá droboulinké tvory, komu dostanou se do úst, bývá často chorý.“
Král poslouchá, princ poslouchá, a rádcové s nimi. Prohlížejí svoje ruce: všude plno špíny! Krk špinavý, uši, brada, najednou to vidí. Zahanbeně klopí hlavy. Ti páni se stydí!!! Nečistota hubí život, každý se oň bojí. Nad dívkou však špinavý kat dosud s mečem stojí.
„Jdi se umýt!“ král ho žene, posílá i pány, moudrý člověk moudrou řečí překazil čin planý. Mylo si tvář, ruce, nožky, krk, celičké tělo, neboť stále svěží, zdravé, a hezké být chtělo. Do dáli o její kráse roznesly se zvěsti, od domku na všechny strany světa vedly cesty. Po těch cestách přijelo jich zvěstí zjistit pravdivost pěšky, koňmo, na kočáře, nápadníků víc než dost. „Krásná dívko,“ řekli všichni, „pojed s námi v širý světí Budeš se mít s námi dobře. Do kočáru vsedni hned.“
Divná věc se stala potom: sám král, lidé milí, prosí dívku o kus mýdla, zkusí jeho síly. „Dám vám ráda,“ dívka říká, uvidíte jistě, co znamená dobré mýdlo a co ruce čisté.“
V řadě stojí král, dvořané, mnozí muži, ženy, mezi nimi i princ mladý, smutný, zahanbený.
I on dostal kousek mýdla. Umyl se a žasne! Voda s mýdlem pomohly mu znovu k tváři krásné!
Cestou známou ihned spěchá. „Holá!“ škádlí dívku, „ještě myslíš, že mám chroupat kukuřici v chlívku?“ „Ne, nemyslím, teď! jsi jiný. Čistota vždy zkrášlí. Chceš, abychom zpět do zámku královského zašli?“
„Chci žít u vás,“ odpoví princ, „lépe se tu žije. Navaříme mýdla kopy, ať se každý myje.“
A tak se stal z prince mydlář. Koruně dal vale. Jeho mýdlem se myl každý, i dětičky malé.
Už je konec pohádečky. Zuzka zívá, spát se chystá. Mne si ztěžklá vička rukou, která není vůbec čistá! Zarazí se, vidí špínu. Do koupelny vběhne skokem, bere mýdlo, kartáč, pastu, pouští vodu bystrým tokem.
Zuzanka teď už to ví: špína není pro zdraví! Jenom zdravé, čisté děti Jsou hezké a veselé, do růžová vyspinkané skáčou ráno z postele. Zuzanka má ruce .čisté, sama s pýchou hledí na ně: MÝDLO, VODA, KARTÁČ, PASTA, NEJLEPŠÍ JSOU ZDRAVÍ ZBRANĚ!
Konec.
