y
Sluníčko - přítel zvířátek
Vycházející sluníčko každé ráno tiše budí obyvatele lesa z nočního spánku. Kdo se první vzbudí, ten vzbudí ostatní. Tak tomu je každé ráno.
Je to utěšený pohled na zdravím překypující lesní zvířátka, jak bezstarostně pobíhají po lesní mýtince. Sluníčko jim posílá své teplé paprsky, aby si zvířátka ohřála zkřehlé údy z chladné noci.
Mezi sluníčkem a zvířátky je veliké přátelství. Sluníčko je nejen hřeje, ale také chrání před nepřáteli. Když je tvář sluníčka vážná, každý ví, že něco není v pořádku.
Bezstarostně skákající veveřička v koruně stromů vidí vážnou tvář sluníčka. Zpozorovala, že za kmenem stromu je ukrytá liška a upřeně hledí na baculaté, nic netušící zajíčky.
„Však já ti ukážu“, řekla si veverka. Vzala do tlapek největší borovou šišku, namířila a spustila ji lišce rovnou na čumák. Vylekaná liška vzala nohy na ramena a ztratila se v lesní houštině.
Když se veverka přesvědčila, že už od lišky žádné nebezpečí nehrozí, porozprávěla ostatním zvířátkům, v jakém nebezpečí byli zajíčci. Zvířátka ji za to byla vděčná. Jen medvídek Míša neuznával záslužný čin veverky. „Na strom se vydrápu taky“, říká Míša a už leze na nejbližší strom.
Sotva se medvídek Míša vyškrábal na strom, pyšným pohledem se rozhlédl po ostatních kamarádech. Hlava se mu však zatočila - ztratil rovnováhu a celou svou délkou i šířkou žuchnul na zem. Měl velké štěstí, že si neublížil.
Medvídek se však nepoučil, naopak si umínil, že všem ukáže, jaký je hrdina. Vydal se do lesa, vyhledal strom, kde měly lesní včely úly s medem. To budou ostatní kamarádi závidět, když jim povím, jak jsem si zamlsal.“ Tak sám pro sebe uvažoval medvídek a drápal se na strom ke včelám.
„Běda, přeběda“, zoufale křičí prchající medvěd a za ním celé mračno včel. I když bylo sluníčku medvídka líto, přece se s chutí zasmálo, jak včeličky mlsouna potrestaly.
Věru Míšovi do smíchu nebylo. Nejenže v celém těle medvídek cítil bolest od včelích žihadel, ale navíc ta hanba před kamarády. Proto Míša, celý ovázaný, jen zdálky smutně pozoroval bezstarostné hry svých přátel.
Nedaleko lesní mýtinky byla hájovna a u ní překrásná zeleninová zahrada. Na krásné zelí, kedlubny, mrkev a další druhy zeleniny byl utěšený pohled.
Krásu zahrady hajného objevili i zajíčci. Až jim zrak přecházel při pohledu na tak krásné, mladé a křupkavé zelí. Zajíčci neodolali a potichu se plížili k zelnému záhonu.
Na dvoře hájovny dospával Bodrík přerušovaný noční spánek. Sluníčko svými paprsky Bodríka vzbudilo. Ten otevře oči, rozhlédne se kolem sebe a v zahradě zpozoruje nevítané hosty - zajíčky.
„To je už příliš, co si ti rošťáci dovolují,“ zavrčí Bodrík a už se taky dal do pronásledování zajíčků. Zajíčci dobře věděli, že s Bodríkem při takové příležitosti nejsou žerty a proto se ze všech sil dali na útěk.
Bodrík mlsné zajíčky pořádně prohnal. Ti udýchaní, ukryti v keři, pozorují odcházejícího Bodríka. Nebylo jim do smíchu, ale přece se někdo usmíval. Bylo to sluníčko, které všechno vidělo.
Léto přešlo a zelenou barvu lesa vystřídal pestrobarevný závoj. Sluneční paprsky už tak nehřály, a i nálada zvířátek poklesla. Jen milý ježeček neúnavně snášel do svého domova poslední podzimní ovoce, aby si v zimě přilepšoval.
Přišla zima a sníh pokryl svou bílou přikrývkou celý les. Vše ztichlo, jenom zajíčkové teď už v bílých kožíšcích pobíhali po sněhu, aby se zahřáli.
Nepřítelem zvířátek v lese nebyla jen zima a sníh, ale i hladovějící šelmy. Malá, zoufale prchající srnka se o tom měla možnost přesvědčit, když ji pronásledoval vyhladovělý vlk.
„Pomoc,“ křičí před vlkem zoufale utíkající srnka. V poslední chvíli zasáhlo sluníčko. Oslepilo svými paprsky rozzuřeného vlka. Ten nezpozoroval strom před sebou a tak v plné rychlosti do něj narazil. Srnka se zachránila v lesní houštině.
Oblíbeným místem lesních zvířátek v zimě byla hájovna. U ní byly postavené krmelce, které každý den zásoboval hodný strýček hajný čerstvým krmivem.
O ptáčky se postarali pionýři. Postavili jim na stromy budky, které je chránily nejen před ostrým mrazem, ale mají v nich i potravu, kterou tam pro ně starostliví pionýři připravují. Až přijde zase léto, ptáčkové se jim za to odvděčí zpěvem.
