Nikdo neznal tajemství královnina křišťálového zrcadla, které svou paní vždy znovu ujišťovalo, že je tou nejkrásnější v celé zemi. Zrcadlo však bylo nejen kouzelné, ale i pravdomluvné. A tak jednoho dne královně ukázalo místo její vlastní tváře princeznu Sněhurku.
Být až na druhém místě? To nemohla zlá královna připustit! Zavolala svého věrného služebníka, podala mu dýku a poručila: „Zbav mě princezny Sněhurky!“
Nebylo nic, čeho by se oddaný služebník pro svou paní nedopustil. Ale zabít Sněhurku? To nedokázal. Namluvil tedy princezně, že zná místo, kam se chodí pást bílý dvanácterák, a zavedl ji k jedné pasece uprostřed hlubokých lesů. „Tady čekejte, princezno,“ řekl jí. „Budete-li tichá, jelen jistě přijde. Já pro vás zatím natrhám kytičku jahod.“
Sněhurka čekala tiše jako ptáček v hnízdě, jelen se však neukázal. Nevrátil se ani královnin služebník. Opuštěná princezna se rozplakala zklamáním i strachem, až v těch slzách usnula.
Když po ránu otevřela oči, kolem dokola stála lesní zvířátka a zvědavě si ji prohlížela. Modrý ptáček si sedl na Sněhurčinu dlaň a zase poodlétl, jako by volal: Pojď za mnou, pojď! Dívka poslechla a ptáček, zajíc, veverka i srna ji zavedli k maličké lesní chaloupce.
Princezna zaklepala na dveře, a protože se nikdo neozýval, vešla do chaloupky. Uviděla dlouhý stůl, na něm sedm mističek, okolo sedm židliček a u stěny sedm rozházených postýlek. Sněhurka nebyla líná. Urovnala postýlky, zametla podlahu, uvařila houbovou polívečku a nalila ji do misek.
K večeru se do chaloupky vrátilo sedm trpaslíků. Divili se: „Kdo zametl podlahu? Kdo nám uvařil?“. Podívali se na své urovnané postýlky, a tam spala bílá dívka.
„Je krásná jak šípková růže! Jako studánka! Jako slunečný den!“ šeptali si trpaslíci. Ale Sněhurka je přece zaslechla a otevřela oči. Spatřila kolem sebe podivné mužíčky a lekla se.
„Snad by ses nás nebála!“ smáli se na ni trpaslíci. A začali skákat přes židličky, přetahovat se, dělat kotrmelce, až se Sněhurka začala smát s nimi.
Zůstala v chaloupce u sedmi trpaslíků a hospodařila tam. Když ráno odešli mužíčci do lesa, ona uklízela světničku, vařila, prala a zašívala.
A smutno jí nebylo, však ji pomáhala i lesní zvířátka.
Zlá královna byla spokojená. Myslela si, že teď je zase jenom ona ta nejkrásnější mezi všemi. Ale když se po čase podívala do svého kouzelného zrcadla, opět spatřila ne sebe, ale Sněhurku. Uviděla ji v kruhu trpaslíků a lesních zvířátek. „No počkej, však ty dlouho nejhezčí nebudeš!“ sípěla hněvem, až celá zošklivěla.
Sněhurka seděla na zápraží a zašívala docela malé kabátky. Tu se z lesa vynořila babka s košíkem jablek. To největší a nejčervenější podala Sněhurce. „Ochutnej, panenko, je jako med,“ švitořila úlisně.
Ale nebyla to venkovská stařena, byla to přestrojená královna. A jablíčko nebylo medové, ale jedovaté. Jen do něho princezna kousla, padla jako mrtvá do trávy.
Ani trpaslíci nedokázali Sněhurku probudit, když se navečer vrátili z lesa. Plakali nad ní dlouho a dlouho, plakali se všemi lesními zvířátky. Potom ji uložili do skleněné rakve, aby se každý mohl podívat, jak je krásná, i když nedýchá.
A stalo se, že princ ze sousedního království při honu zabloudil až k lesnímu palouku, kde trpaslíci oplakávali svou Sněhurku. Princ nikdy neviděl nic krásnějšího než byla ta sněhobílá dívčina. Nemohl jinak, nadzvedl skleněné víko a políbil ji.
Upřímná láska, ta je mocnější než všechny úklady a zlé čarování. Princezna Sněhurka otevřela oči, posadila se a na hezkého prince se pěkně usmála.
Trpaslíci zajásali, lesní ptáci zazpívali a princ vysadil Sněhurku před sebe na koně, aby ji odvezl na zámek jako svou vyvolenou nevěstu.
V té době zlé královně stále cosi našeptávalo, aby se podívala do kouzelného zrcadla. Čekala, že v něm uvidí svou tvář, a uslyší, že ona je ta nejkrásnější. A zatím spatřila opět Sněhurku. Jela na koni s mladým princem. Královna vztekem a hněvem zakrákorala a v podobě černé vrány, která už nikdy nikomu neublíží, odletěla kdovíkam.
Na svatbu s princem pozvala Sněhurka nejen svého otce krále, ale i trpaslíky a všechna zvířátka, která jí v lese pomáhala.
y
