Panečku, s tátou nejsou žádné žerty. A tak Jirka honem zavírá oči a užuž se propadá do snu ... když vtom slyší hupky-dupky a na peřině stojí něco malého, směšného ... Ukloní se to způsobně a kňourá tenoučkým hlasem: „Já jsem prosím Strašpytýlek!“ - „Cože?“ - kulí oči Jirka. „No Strašpytýlek, bubák, strašidýlko ... vylíhl jsem se před chviličkou támhle v tom koutě. Neodháněj mě, Jiříčku, já tě budu strašit, chceš? ó, já panečku umím strašně strašit,“ naparuje se strašidýlko, „a vůbec, budu s tebou kamarádit, ano?“ škemrá Strašpytýlek, ,;Nu co,“ povídá Jirka, „s dětmi si hrát nesmím, babička se bojí, že by mi ublížily a taky říká, že jsou děti zlé a že by mi sebraly mé hračky a já mám hrozné dlouhou chvíli... Tak jo, to bude príma, budeme si hrát spolu!“ Strašpytýlek celý rozzářený horlivě kýval hlavou, potom se stočil do teploučka k Jirkovi pod duchnu a spali a spali ...
A pak se už Strašpytýlek nehnul od Jirky ani na krok. A rostl jako z vody. A každou chvíli mu přibyl nějaký bratříček. Tak třeba jde Jirka s maminkou na procházce kolem strážníka. „Budeš-1i zlobit, stráž nik tě sebere!“ - povídá maminka. A vida - v tu chvíli je ze strážníka bubák!
Nebo přijde kominík a babička hned: „Že tě strčí do komína, nesníš-li ten špenát!“ - a už zas má Strašpytýlek bratříčka. A vůbec, jak nebudeš pěkně papat, půjdeš k doktorovi!“ - hrozí babička. A Strašpytýlek má o bratříčka víc.
V neděli jede Jirka s tatínkem a s maminkou k vodě. Je vedro a Jirka už se tes i na šplouchaní ve vodě... jenže vtom mu Strašpytýlek pošeptá; „Hastrman!“ - a v tu chvíli se šklebí na Jirku z vody plno Strašpytýlkových bratříčků-vodníků a chtějí Jirku utopit a zavřít pod pokličku. A Jirka nechce do vody. A když ho tam táta vezme násilím, kluk řve jako když ho na nože bere. „Co to jen s tím klukem je?“ - láme si hlavu tatínek s maminkou.
Jednou večer čekalo Jirku velké překvapení. V obývacím pokoji stál nový televizor! Toť se ví, že pak trávili před obrazovkou večer co večer celá rodina. První den se směl dívat dlouho do noci i Jirka, druhý den kňoural, že stejně ve vedlejším pokoji nemůže spát, a dospělí, aby se sami nemusel vzdát podívané, usoudili, že pro párkrát to klukovi neuškodí. Jenže za pár dní z toho byl zvyk a Jirka pak ponocoval denodenně.
A co všechno viděl! Pane, to bylo něco pro Strašpytýlky. Množili se jako houby po dešti! Tak třeba od té doby, co viděl Jirka detektivní film o hrůzostrašném psu baskerviIském -
roztřásl se při zaštěknutí kdejakého Voříška.
A když jednou vysílali zvlášť napínavý dobro družný film, Jirka už to nevydržel a začal zčistajasna strašně hlasitě křičet: „Bojím! Bojím!“ Tatínek nepříjemně vyrušen z poutavé podívané, se hrozně rozčílil, odepjal pásek a Jirka dostal důkladný výprask. „Já z tebe to strašpytlovství vypráskám!“ -křičel tatínek.
Ale nevypráskal. Jirka si jen od té doby dával dobrý pozor, aby nedal svůj strach najevo, schovával své Strašpytýlky před dospělými jak mohl, ale bál se jen tím víc. Oni taky Strašpytýlci byli čím dál tím horší. To už nebylo to směšné strašidýlko, ten příjemný strášek, s kterým si Jirka zpočátku jen tak z nudy pohrával. To už byla smečka Strašpytlíků - uličníků, nezkrotných, drzých a zlých, které už dávno nebavilo si s Jirkou hrát, ale kteří zato neúnavně vymýšleli, jak ho co nejvíc vyděsit a potrápit. Zrovna se předháněl i, kdo dokáže vymyslet větší lumpárnu. Drželi se Jirky jako klíšťata, doráželi na něho jako vosy, byli mu v patách na každém kroku, že se Jirka bál otočit a ulekaně sebou každou chvílí cuknul.
A co teprve v noci, to se tma bubáky zrovna hemžila, že Jirka nemohl spát, jen sebou celý strachy zpocený házel pod duchnou. A když přece usnul, našeptávali mu Strašpytlíci děsivé sny, že se s úzkostným pláčem budil. A tak byl i Strašpytlíci čím dál tím silnější a vypasenější a Jirka čím dál tím slabší a bledší. Byl zamlklý a unavený, nechtěl chodit ven, nechutnalo mu jíst, bolívala ho hlava a každou chvíli se bez příčiny rozplakal nebo roztřásl strachy. Doma už si s klukem nevěděli rady. Zkoušeli to po dobrém i po zlém, ale s Jirkou bylo čím dál hůř.
Jednou, bylo to na začátku prosince, si maminka posteskla sousedce, jak je chlapec v poslední době neposlušný, popudlivý a vzdorovitý. Paní Vondráčková zahrozila Jirkovi: „Počkej, Mikuláš ti nic nepřinese a přijde na tebe čert!“ Nato povídala, že má nápad, a pak si s maminkou dlouho šeptaly, až se domluvný. „Uvidíte, paní, jak vám s klukem zacvičí!“ - ujišťovala maminku paní Vondráčková.
Pan Vondráček chodíval k jedněm známým dělat dětem Mikuláše a Vondráčkovic Olda čerta, a tak přišli letos taky k Jirkovi. Babička přidala předem několik hrůzostrašných pohádek o čertech, no a Olda - ten řádil jako pominutý a pouštěl hrůzu jako deset čertů dohromady. Mohla to být ohromná legrace - ale nebyla. Jirka ztrnul, ani nepípnul, jenom zbledl a pak začal křečovitě zvracet. Bylo po legraci. A nazítří šla maminka s Jirkou k lékaři. A pak si dospělí dlouho do noci o něčem povídali, ani na televizi ten večer nekoukali. A nazítří Jirkovi oznámili, že po Novém roce půjde do školky. A pak přišel ten den. Jirka v zbrusu nových šatech šel s babičkou do školky. Babička potají utírala slzy, říkala „ty můj ubožáčku“ a „s těmi hroznými dětmi“ a objímala Jirku, div ho neumačkala.
Jirka se: nakonec rozbrečel taky a když stanul na prahu třídy, toť se ví, s houfem Strašpytlíků v patách, roztřásl se strachy. Jak to děti uviděly, nemohly se udržet smíchy. „Jé, to je strašpytel!“ smály se. Ale paní učitelka vzala Jirku za ruku a napomenula děti ke klidu. „To je Jirka, děti, váš nový kamarád. Je trochu bázlivý, ale nesmíte se mu proto smát, naopak - všichni společně mu musíme pomoci, aby se strachu zbavil a aby byl právě tak nebojácný, jako vy. Co říkáte, děti, dokážeme to?“\'- „Dokážeme!“ - nadšeně volaly děti.
A v tu ránu popadla Helenka koště a přetáhla nejbližšího Strašpytlíka po zádech. Ten jen zaječel a hup - už byl oknem venku. Druhého zas vyplatil Lada ukazovátkem, třetího honila Hanička po třídě s hadrem na tabuli a s ostatními si to rozdaly děti ve volném stylu. Lidičky, to vám byl binec! Takže než paní učitelka usadila Jirku na jeho místo a než Jirka stačil sklapnout pusu, údivem dokořán, po Strašpytlících nebylo ani vidu ani slechu.
A pak se daly děti do hraní. Jirka žasnul - děti mu vůbec neubližovaly, ochotně mu půjčily své hračky a když si tak s nimi pěkně hrál, po dlouhé době mu bylo lehko a volno u srdce.
V tělocvičně skákaly děti z můstku. Když přišla řada na Jirku, najednou se polekal té hloubky pod sebou ... a vida - v tu chvíli se tam dole šklebí jeho staří známí strašpytlíkové. „No tak Jirko, neboj se!“ - kývá na Jirku paní učitelka. Ale kluk ne a ne. A zatím Strašpytlíků dole přibývá... „Podívej se, Jirko, Jirko, vždyť to dokáží menší a slabší děti než jsi ty, přece by ses nevzdalo To bys nás moc zklamal, Jirko!“ - domlouvá mu paní učitelka* Jirka se stydí před ní i před dětmi - jenže v duchu slyš]\'babiččino ustavičné úzkostné napomínání „Jiříčku, ať si neublížíš!“ „Zabiju se, zlomím si nožičku“ - lituje se Jirka. „Ale aťsisi, když jste na mě takoví!“ Ale pak zavře oči - a skočí ... a dopadne na žíněnku jako do peřiny. Podívejme - nic se nestalo … a tak nenápadně udělá na Strašpytlíky dlouhý nos. Když po druhé přijde na Jirku řada, už ani nepotřebuje zavřít oči - tam dole se krčí jediný schlíplý Strašpytlík. A když skáče Jirka do třetice, nemá už ani trošičku strach, usmívají se na sebe a paní učitelkou a Strašpytlíci jsou vprachu.
Odpoledne si paní učitelka s dětmi vypravuje o kosmonautech a o letech do vesmíru. Panečku, to je něco lepšího než babiččiny pohádky! „Já bych chtěl být kosmonautem!“ - hlásí se Ivan. „A já kosmonautkou!“ - honem nato Helenka. „Já taky, já taky!\'* volají děti jeden přes druhého. „Kosmonautem může být jen silný, zdravý, odvážný člověk, děti, představte si, že létá třeba řadu dní sám v raketě a řítí se nepředstavitelnou rychlostí hlubokou nekonečnou tmou vesmíru - a přece se vůbec nebojí!“ - povídá paní učitelka a jako by se při tom po očku dívala na Jirku.
Ze školy jde Jirka domů s Petrem a Mirenkou, to jsou teď jeho kamarádi. Strašpytýlek se marně snaží prodrat k Jirkovi, děti se drží pěkně za ruce a žádné strašidlo už, k Jirkovi nepustí.
Jirka slupne doma večeři stejně rychle, jako když při obědě závodili ve školce s dětmi, kdo dřív. A pak příjemně unavený a vydováděný sám si jde lehnout. Ale nechce spát pod duchnou, chce lehkou vzdušnou přikrývku jako mají ve školce, marně se babička bojí, že se Jirka nachladí ... A když babička přijde s pohádkou, Jirka ji odbude: „Prosím tě, bábi, to je staré, povídej mi raději o kosmonautech.“ Jenže teď zas je babička v koncích. Ještě že Jirka už mezitím usnul. A neprobudil ho ani Strašpytýlek, když na něho přišel dělat bu-bu-bu ... A pak to šlo ráz na ráz. Jirka spal jako dudek a jedl jak vlk, tvářičky mu zčervenaly, byl klidný, veselý a spokojený. Zato Strašpytýlek chřadl den ze dne. Kluci-Strašpytlíci se už dávno někak rozutekli, Strašpytýlek si už bez nich tak netroufnul, Jirka už teď na něho vůbec neměl čas a když s ním přece někdy proklouzl do školky, děti se mu, leda vysmály.
A pak došlo k poslednímu utkání: Jirka-Strašpytýlek. To bylo tak: Jednou večer probudilo Jirku sténání a naříkání. Babička dostala těžký žlučníkový záchvat! Tatínek byl zrovna v cizině na montážích, maminka přijde z odpolední směny až pozdě v nocí,: a babičce je tuze zle. Co teď? „Musím pro doktora“ - bleskne Jirkovi hlavou. Ještě nikdy nebyl sám tak pozdě na ulici ... Najednou kde se vezme, tu se vezme, dotírá na Jirku Strašpytýlek. „Nechoď, Jiříčku, venku je tma tmoucí a ve tmě plno bubáků.“ - „Hlouposti!“ - odbývá ho Jirka. „Babička potřebuje pomoc! Pust mne!“ - poroučí Jirka. Ale Strašpytýlek se na něho věší jako klíště. Jirko - teď nebo nikdy! Tak si to Jirka se Strašpytýlkem rozdal. A že byl teď kluk jako buk a Straš idylko jako pápěrka, přepral je Jirka levou rukou. A honem pro doktora!
Ulice byla temná a liduprázdná ... Až támhle jde nějaký starý pán s plnovousem. Dřív by se byl Jirka určitě bál, že je to: čaroděj, ale teď se dá kurážně přímo k němu. Pan Zemlička, důchodce je tu jen na návštěvě u dcery, neví bohužel, kde by Jirka našel pana doktora ... Ale támhle na křižovatce viděl strážníka, ten jistě Jirkovi poradí. A nakonec ještě pan Žemlička zaloví v pytlíku a dá Jirkovi karamelku a pohladí ho po vlasech. Strážník bere chlapce teple a pevně za ruku., Jirka má pocit, že jde s tátou. Kam se poděl strach ze strážníka? „Kolik je ti? - šest? Našemu Pepíkovi taky. Půjdete spolu po prázdninách do školy,“ vypravuje Jirkovi cestou na lékařskou pohotovostní službu strážník.
Náhodou je tu zrovna ten lékař, co chodívá na pravidelné návštěvy do Jirkovy školky. Propáníčka, jak dřív Jirka ječel, sotva jen uviděl bílý plášť! Ale s tímhle strýčkem-doktorem jsou už dávno kamarádi. Svezl dokonce Jirku sanitkou, píchl babičce injekci, za chvíli je po bolestech a babička klidně spí. „Jdi taky spát, Jirko, babička už je mimo nebezpečí a maminka přijde každou chvíli. A jsi pašák kluk!“ - loučí se s Jirkou pan doktor. Jirka si zhluboka oddychne a je mu nějak krásně …
Ale nejde spát. Sedne si na kraj babiččiny postele, opatrně hladí stařenku po ruce a šeptá jí: „Neboj se, babičko!“ A ani si nevšimne, že zrovna v tu chvíli se ozvalo slabounké puknutí … Co to?! Všechno dobře dopadlo a Jirka sklidil plno chvály - doma i ve školce, kde ho paní učitelka dávala dětem za vzor. A kam se poděl Strašpytýlek?
Ále, když už se ho Jirka nebál a s dětmi si z něho dělal leda legraci, puknul vzteky jako když pukne mýdlová bublina, a nezbylo z něho dočista, ale dočista nic. Však aťsisi - no ne, děti? A to je konec pohádky o Strašpytýlkovi.
y
