Netušila, že ubohému králi se zatím vedlo zle. Aby se rychleji dostal k domovu, přesedl z těžké válečné lodi na lehký koráb a ten hned druhý den po vyplutí v bouři narazil na skalisko a potopil se. Král se v smrtelné úzkosti chytil prkna s nímž ho vlny vyhodily na břeh. Když se probral z mdloby a viděl, že je sám a sám na pustém ostrově, obešla jej hrůza.
„Ach, že jsem raději neutonul v moři,“ hořekoval král. „Tady umřu hlady a nikdy již nespatřím svoji drahou ženu a vlast.“ „Proč bys ji opět nespatřil?“ ozval se za ním hlas. Král se s podivem obrátil a spatřil za sebou člověka oblečeného do mysliveckého úboru. „Ať si kdokoli, člověče, pověz jestli znáš nějakou možnost jak se dostat z tohoto místa? A pověz také, jakou žádáš odměnu. Dám ti zlato, stříbro...“ „Nechci zlato...,“ skočil mu do řeči neznámý. „Dej mi to, o čem doma nevíš.“ „Co je to za divnou žádost?!“ řekl král. „Ale budiž, dostaneš to.“ V duchu si pomyslel, že stejně o všem ví a že to musí být tedy jen nějaká maličkost. Pak se na lovcovu žádost píchl do malíčku a s klidným svědomím stvrdil vlastní krví podpisem úmluvu. „Za jedenáct let si pro to přijdu,“ řekl lovec a podal králi lahvičku s jakousi tekutinou. Král se jí napil a tvrdě usnul.
Jaké bylo jeho překvapení, když se probudil a uviděl, že se nalézá ve své vlastní zahradě. Tu jej dvořané již poznali a s velkým jásotem ho vítali. Královna, nevědouc do se děje, popadla synka za ruku a vyběhla z komnat ven. To bylo shledání! Tu si však král povšiml, že jeho paní drží stále za ruku dítě. „Čí to máš dítě?“ zeptal se. „Raduj se, manželi můj, to je naše dítě!“ odpověděla královna a postrčila chlapce, aby jej král mohl obejmout. Král však stál jako by ho omráčil hrom. Vzpomněl si jakou úmluvu svou krví podepsal. Od té chvíle již nikdo nespatřil na králově tváři úsměv. Královnu to velice trápilo a snažila se všelijak, aby se dopátrala příčiny králova chování. Až jednoho dne král již nemohl odolat prosbám své ženy a to hrozné tajemství jí svěřil. To byla rána pro ubohou matku. Ale v tu chvíli si vzpomněla na slova vodní paní a trochu se uklidnila. Vyprávěla svůj sen králi, aby i jeho potěšila. Pak si umínila, že budou své dítě co nejbedlivěji střežit.
Léta ubíhala a tak nastal i onen osudný rok. Jednoho dne se, přes veškerou péči rodičů, podařilo malému princi utéci samotnému do zahrady. Nevěděl, proč ho rodiče tak úzkostlivě hlídají a tak měl radost z náhlé svobody. Netušil jakou bolest jim způsobí. Tu najednou se spustil z oblak veliký pták, popadl chlapce do svých drápů a zmizel s ním v povětří.
Unášel ho přes hory a doly, až s ním přiletěl k vysoké skále na které stál ponurý hrad a pod ním nízká chaloupka. U té pustil prince z drápů a sám zmizel v hradu. Vyděšený princ, nevěda co se s ním děje, se zoufale rozplakal. Tu vyšla z chaloupky stará babička a promluvila k němu: „Neplač hochu, pojď, u mne si odpočineš a najíš. Jistě ti po daleké cestě vytrávilo.“ Přívětivá řeč chlapce uklidnila a když se najedl, babička mu začala vyprávět: „Poslechni, tam na té skále žije má nezdárná dcera. Ona tě nechala unést. Ten orel je její manžel. Má tři dcery. Nejstarší se jmenuje Drčna, protože jí celý den jede pusa jako mlýnské kolo. Prostřední je Treperenda. Ta zase nenechá nikoho napokoji a nadělá spoustu mrzutostí. Třetí, to je můj miláček, se jmenuje Kráska. Je nejkrásnější na světě a k tomu rozumná a dobrá. Ta ti neuškodí. Jejich matka je zlá čarodějnice. Chceš-li s ní dobře vycházet, musíš se jí vlichotit do přízně. Zrovna tak oběma starším sestrám. V tuto hodinu se mé vnučky chodí koupat do blízkého jezírka. Jdi tam a ukryj se v houští. Až se budou dívky koupat, vezmi šaty Krásce a až se po nich bude shánět, nedávej jí je bez výměny. Nyní víš, co máš dělat a tedy jdi!“
Princ vykonal vše, co mu dobrá babička poradila. Sestrám se nechtělo pomáhat Krásce hledat šaty a nechaly ji na břehu jezírka samotnou. Tu vystoupil princ z houští a šel k dívce. „To jsou moje šaty, dej mi je, prosím,“ řekla Kráska. „S radostí, ale zadarmo je nedostaneš, odpověděl princ. „Nemám nic jiného nežli tyto perly a ty bych nerada ztratila. Jsou moje jediná památka na rodiče, kteří utonuli. Když mě našli nynější rodiče, měla jsem je v peřince.“ „A nedáš mi je ani, když ti řeknu, že mě sem poslala tvá babička?“ „Ty znáš babičku? A kdo jsi ty?“ Nato jí princ vylíčil svůj osud. Krásce se zželelo pěkného chlapce, sňala z krku perly a podala mu je. Princ pak sňal ze šňůrky na krku zavěšený prsten a podal ho dívce. Od té chvíle si již princ nepřipadal tak sám. „Pořídil jsi, chlapče?“ zeptala se ho babička, když se vrátil zpátky. Princ jí ukázal šňůru perel. „Teď se již nemusíš ničeho obávat.“ řekla babička. „Kráska tě ochrání ode všeho zlého.“
Sotva to dořekla, přišel ohyzdný posel z hradu a odvedl prince. Na toho padla velká tíseň, když vstoupil do hradních komnat. Žádné zlato, stříbro, ani jiné ozdoby zde nespatřil. Stěny byly potaženy černým suknem a místo koberců na podlaze jen černý studený mramor. Místo četného služebnictva se kolem prince mihlo jen pár ohyzdných trpaslíků. Uprostřed největší komnaty čekala na prince stará škaredá žena. Chlapec překonal svůj odpor a vlídně stařenu pozdravil. Uklonil se také třem sestrám, které stály za matkou. Stařena si pozorně prohlédla prince od hlavy k patě a pak řekla: „Nebudeš se mít tady špatně. Ale musíš poslouchat, to ti povívám! Zítra ti přidělím práci.“ Nato se otočila a provázena černým kocourem a dcerami odešla. Jen Kráska se ještě otočila a povzbudivě se na chlapce usmála.
Princ se snažil, jak jen nejvíce mohl, aby vyhověl rozmarům a přáním stařeny. A když přece jenom někdy nemohl překonat úzkost a slzy smutku se mu objevily na tváři, vždy tu byla na blízku Kráska, která jej těšila a povzbuzovala. Sama však měla strach o jeho osud, neboť věděla, že bába nic dobrého s chlapcem nezamýšlí. Zatím však nic určitého nevěděla. I zašla za babičkou a svěřila se jí se svými obavami.
„Inu, děvenko zlatá,“ řekla babička, když Krásku vyslechla, „jeho osud je moc smutný. Povím ti to, ale nesmíš nic vyzradit. Znáš svoji pěstounku a víš, jak je zlá a mstivá. Dlouhý čas zkoumala, jak by unikla smrti. A to se jí, za pomoci temných sil, podařilo. Musela získat nevinného mladíka z královského rodu, kterému v dovršení dvaceti let musí uložit tři úkoly. Když je splní, ztratí nad ním veškerou moc. Pokud ne, propadne jí mládenec životem a ona si připraví z jeho krve nápoj nesmrtelnosti, který jí také navrátí mládí. To se jí však nesmí podařit. Ty jediná ho můžeš zachránit“ „Ach, babičko, jak ráda bych ho vysvobodila, jen kdybych věděla jak!“ zvolala Kráska. „Počkej jen, až bude čas, pak ti poradím.“
Léta ubíhala a kvapem se blížila doba, kterou Kráska s hrůzou očekávala. Když již scházely tři dny k dovršení princových dvaceti let, šla k babičce, aby se s ní poradila co má dělat „Proměn se dnes večer v myšku a zalez pod postel své macechy. Tam uslyšíš, jaký úkol pro prince vymyslela,“ řekla babička. Tak se také stalo. „Co myslíš, muži, jakou práci dáme princi, aby se mu ji nepodařilo vykonat?“ zeptala se čarodějnice muže. Po krátkém rozmýšlení si odpověděla sama. Pošlu ho na dříví.“ Myška s uspokojením vyběhla z pokoje, proměnila se zase v dívku a pospíšila za princem. „Až tě zítra stará pošle do lesa na dříví, nic si z toho nedělej. Přijdu ti na pomoc.“
Ráno přikázala bába princi, aby si vzal dřevěnou sekery, pilu a motyku a šel s ní. Dovedla ho k lesu a řekla: „Do večera musíš celý les vykácet, dřevo rozštípat a narovnat do sáhů. Jestli to neuděláš, zle se ti povede,“ a pak odešla. Princ zůstal jak zkamenělý. Co si měl počít s dřevěnými nástroji? I vzpomněl si na Krásku. Usedl do trávy a čekal na ni. Po chvíli přilétla bílá holubička a jen usedla princi na ruku, proměnila se v Krásku a pravila: „Ničeho se neobávej, můj milý, a chvíli bude vše tak, jak stará poručila.“ A opravdu. Než se den začal klonit k večeru, byla všechna práce vykonána. Kráska se opět proměnila v bílou holubičku a odlétla. I podivila se čarodějnice, když si večer přišla pro prince a uviděla, že je s prací hotov. Nic však neřekla.
Večer se Kráska opět proměnila, tentokrát v mušku, a usedla na pelest postele. „Kampak toho kluka pošlu zítra?“ optala se stará čarodějnice svého muže „To já ti nepovím, ty zde poroučíš,“ odvětil nevrle muž. „Půjde na lov, řekla stará po chvíli.
Ráno čarodějnice přikázala princi, aby si vzal své dřevěné nářadí a zavedla ho k rybníku. „Do večera vykopeš nový rybník a starý do něj vypustíš. Z jeho dna mi pak vylovíš zlatou skříňku.“ Princ po jejím odchodu usedl na břeh rybníka a čekal na Krásku. V poledne přiletěla opět bílá holubička, proměnila se v Krásku a začala svá kouzla. Než se princ nadál, držel v ruce zlatou skříňku. Bába nevěděla co si má myslet, když jí večer princ předával zlatý úlovek. Poptávala se doma, ale nikdo nevěděl nic o tom, kdo by princi pomáhal.
„Buďto rozumí kouzelnickým čarám, nebo má šotka, který mu pomáhá. Ale zítra bude jezdit a uvidíme kdo z koho!“ řekla večer čarodějnice svému muži. Sotva to Kráska proměnila v malého pavoučka, vyslechla, pospíchala za svým miláčkem. „Zítra budeš jezdit na koních. Ničeho se nestrachuj. První kůň bude Drčna a druhý Treperenda. Aby tě neshodily ze sedla, otoč okolo sebe tento červený šátek. Nic s tebou pak nezmůžou. Třetí kůň budu já. To již šátek můžeš odhodit.“
Druhý den časně zrána nechala bába přivést na dvůr bělouše. „Na tom koni musíš v povětří třikrát objet můj zámek!“ poručila princi čarodějnice. Princ si již před tím ovinul kolem sebe červený šátek a tak beze strachu nasedl na koně, ten se s ním však nemohl hnout z místa a když se mu přece jen podařilo kousek zaklusat, padl zmožen k zemi. S druhým koněm se vedlo stejně. Čarodějnice byla vzteky bez sebe a kázala přivést třetího koně - vraníka. Princ honem odvázal šátek a hodil ho za sebe. Pak vyskočil na vraníka a ten se s ním vznesl do povětří jako pták. Když třikrát obletěl zámek, snesl se zase na dvůr. Bába lítala po dvoře jako litá saň. Když viděla, že jsou její naděje zmařeny, zavřela prince do sklepa a přikázala Drčně a Treperendě aby ho hlídaly.
Kráska by ho ráda vysvobodila, ale bála se prozrazení. Čarodějnice byla mocnější než ona. Rozhodla se, že se poradí s babičkou. Když šla kolem rybníka, pocítila náhle takovou únavu, že usedla a v tu chvíli usnula. Tu se jí ve snu zjevila krásná smutná paní v zeleném závoji. „Já jsem tvoje matka,“ řekla jemným hlasem a sklonila se k ní. „Chci tebe a prince odtud vysvobodit. Musíš ho před půlnocí přivést sem, pak ponořte perly i prsten do vody. Objeví se před vámi loďka, do které hned naskočíte. Ať se kolem vás děje cokoli, nebojte se. Jakmile loďka přirazí ke břehu, nebude již čarodějnice mít nad vámi žádnou moc.“
Kráska se probudila a rychle odešla zpátky do hradu. Cestou dostala nápad. „Ach, sestřičky,“ zavolala, když za nimi přišla do sklepa, „dnes babička uvařila tak dobrou večeři, že se o tom našim kuchařům ani nezdá.“ „To se ti to povídá, když my z toho nic nemáme!“ „Proč ne, babička vám kousek schovala.“ „A nevíš, jak to máme udělat, když musíme hlídat?“ řekla zlostně Drčna. „A proč by za nás chvilku nemohla hlídat Kráska?“ navrhla Treperenda. Na to Kráska čekala. „Tu chvilku to sestřičky, vydržím, snad nebude zle.“ Sestry měly strach před matkou, ale mlsné jazyky zvítězily. Než bys řekl švec, byly pryč. Kráska rychle odstrčila železnou petlici, chytla prince za ruku a utíkala s ním k jezírku.
Když přiběhli k jezírku a udělali, co matka Krásce poradila, houpala se před nimi loďka. Oba do ní rychle naskočili a loďka s nimi zmizela pod vodou. Kolem loďky se to hemžilo rybami, různými vodními zvířátky a rostlinami. Nevěděli, jak dlouhý čas byli pod vodou. Kolem loďky se to hemžilo rybami, různými vodními zvířátky a rostlinami. Nevěděli, jak dlouhý čas byli pod vodou. Když se najednou opět vyhoupli na hladinu, viděli, že jsou na moři. Hrůza ale obešla Krásku, když se obrátila a uviděla druhou loďku a v ní rozlícenou babici. Tu se náhle strhl silný vítr, moře burácelo a vlny jako domy se převalovaly přes loďky. Náhle vše ustalo. Loďka s princem a Kráskou přistála u břehu. Rozhlíželi se po hladině, ale druhou loďku neviděli. Jen kousky dřeva se pohupovaly ve vlnách. „Děkuji ti, maminko,“ zašeptala Kráska.
Dlouho, dlouho museli chodit, než našli princův domov. A když už je dělil od zámku most přes řeku, zůstala Kráska stát a řekla: „Dej mi nyní perly a já ti vrátím prsten. Musíš ho mít, aby tě rodiče poznali,“ „Ty se mnou nepůjdeš, Krásko? „Ne, já s tebou nepůjdu. Přijdu, až pro mne vzkážeš. Jedno mi však musíš slíbit. Nesmíš svou matku do zítřejšího rána políbit. Uděláš-li to, kdo ví, kdy se spolu shledáme. Rozloučili se pak a princ odešel k zámku. Kráska zaklepala na dveře blízkého mlýna. Když vešla, zeptala se mlynáře, zda by nepotřeboval děvečku. Mlynářce se Kráska moc nelíbila, připadala jí jako fiflena, ale protože zrovna ten den vyhodila starou děvečku, nechala se mlynářem přemluvit a Krásku přijala. A dobře udělala. Už během několika dní poznala, kolik děvečka zastane práce. Nic jí nemusela říkat dvakrát a nakonec si ji oblíbila tak, jako všichni ve mlýně.
Když odešel princ od Krásky, šel do zámku a nechal se ohlásit u svého otce. Starý král zůstal radostí bez sebe, když mu princ ukázal prsten a přesvědčil ho, že je opravdu jeho syn. Oba spěchali k matce. Jaké to bylo shledání. Královna vroucně objala svého syna a chtěla ho políbit. Princ ji prosil, aby mu odpustila, že ji políbit nesmí až druhého dne. Královnu jeho prosba překvapila a zarmoutila, ale poslechla ho. V noci však, když princ utrmácen usnul hlubokým spánkem, to královně nedalo a šla se na něho podívat. Tu neodolala a zlehka jej políbila. Teprve druhého dne shledala co zlého učinila. Když se princ ráno probudil, nevěděl co se s ním kdy přihodilo. Tupě bloudil po zámku, nic jej netěšilo, nic nermoutilo.
Tak to s ním trvalo téměř rok. Král s královnou se trápili, ale ani on, ani nikdo jiný si nevěděl rady. Nakonec krále napadlo, že syna ožení. Vyhledal mu královskou nevěstu, ale princi to bylo jedno. Princeznu zprvu ten nezájem mrzel, pak ale usoudila, že jako budoucí královna se nebude míti zle a s princovým nezájmem se smířila. Těsně před svatbou si vyjel král s mladým párem v kočáře na výlet. Když se vraceli a měli přejíždět most přes řeku do královského zámku, koně se najednou zastavili a nehnuli se z místa. Marně je kočí pobízel a bil. I vyskočili všichni z kočáru a chtěli dojít do zámku pěšky. Ale také to nešlo. Nevěděli si rady. Nikde nikdo, jen pod mostem máchala mlynářova děvečka prádlo: Král na ni zavolal zda neví co se stalo a jestli by si nevěděla rady. „Pomohu vám, ale musíte mne dnes večer pozvat k slavnostní tabuli a nechat sedět vedle prince.“ král se podivil té zvláštní žádosti, ale řekl: „Jestli to dokážeš, máš mé slovo, žíti tvé přání splním.“ Nato Kráska šla ke spřežení, dotkla se ohlávky jednoho z koňů a ti se dali znenadání do klusu.
Taková věc se na zámku rychle rozkřikla a všichni hosté i domácí byli velice zvědavi na večerní hostinu. Když všichni usedli na svá místa, otevřely se dveře a do sálu vstoupila dívka nad pomyšlení krásná. Oděna byla do skvostného šatu a kolem krku se jí skvěla řada nádherných perel. Zraky všech se z ní nemohly odtrhnout. Dívka přistoupila ke králi a pravila: „Milostivý králi, jsem mlynářova děvečka a přišla jsem na vaše pozvání.“ Král nemohl uvěřit, že by tato kráska byla služka. Sám vstal a uvedl dívku na volné místo vedle prince ten si jí však vůbec nevšiml. Hleděl si jen svého jídla.
Po večeři si Kráska vzala z mísy červené jablko. Pohladila ho a rozlomila na dvě půlky. Jednu si nechala a druhou dala princi. Ten si ji lhostejně vzal a snědl. Sotva však dojedl poslední sousto, jako by se probudil z dlouhého spánku. Rozhlédl se kolem sebe a tu spatřil Krásku. I padl jí kolem krku radostí celý bez sebe. Rodiče i hosté si mysleli, že princ se již dočista zbláznil. Když však po prvním výlevu radostného shledání princ s Kráskou slovo od slova všechno vypovídali, viděli, že je při zdravém rozumu a radovali se společně s ním. Rodičům pak už nezbývalo nic jiného, než požehnat jejich sňatku. A původní nevěsta? Ta odjela druhý den mrzutě domů. Nejen bez lásky, o kterou nestála, ale hlavně bez majetku, na který si už brousila zuby.
Teprve pak se slavila svatba. Když se den skláněl k večeru a veselí dostoupilo vrcholu, vytratila se Kráska z hodovní síně ven do zahrady a pak dál až k mořskému břehu. Myslela na matku a toužebně si přála znovu ji spatřit. I napadlo ji, že by se jí mohla zase zjevit, když ponoří své perly do vody. Sotva tak učinila, voda se rozdělila a Kráska spatřila matku, která jí pokynula, aby šla k ní. Kráska vstoupila do vody a za několik okamžiků padla matce do náruče. Poté ji vodní paní vedla do svého paláce. Kolem nich se vznášely zelenokadeřavé víly a odháněly od nich příliš zvědavé rybky, hvězdice a mořské koníky. Když Kráska vešla do vstupní síně vodního paláce, spatřila uprostřed ní ležet na nádherném koberci krásného mladého muže. Byl mrtev. „To je tvůj otec,“ pravila smutným hlasem vodní paní. „Je to člen rodu tvého muže. Velmi jsem ho milovala a on mne. Ale nemohli jsme spolu trvale žít. Ani tebe jsem nemohla mít u sebe. Když jsi se narodila, musela jsem tě hned odevzdat otci. On pak s tebou odplul do jiné země, ale loď v bouři ztroskotala. Podařilo se mi zachránit tebe, ale na záchranu otce bylo již pozdě.“ Kráska pro pláč nad osudem svých rodičů nemohla ani promluvit. „Ty však budeš šťastná a rovněž celý tvůj rod,“ pokračovala vodní paní „Já vám budu vždy nablízku, abych vás svou mocí ode všeho zlého uchránila.“ Potom svoji dceru ještě jednou objala a vyvedla zpět na mořský břeh.
Mezitím nastala po zámku po mladé královně sháňka. Princ, jako by něco tušil, vydal se ji hledat k moři. A tak, když Kráska vystoupila z vody, padla rovnou do náruče svého muže, který ji tam už čekal. Stále ještě plačíc mu vyprávěla o svých rodičích, když tu najednou se přihrnula ke břehu vlna a vyhodila k jejich nohám skříňku, která se otevřela. Byla plná nádherných klenotů. To bylo věno mladé královny. Oba spolu šťastně panovali dlouhá léta a po nich jejich děti - jak to předpověděla vodní paní.
y
