Jednou jel tatínek na sjezd lesníků do Alma-Aty. Vystrojil Grošáčka a odjel. Dětem se po Grošáčkovi stýskalo, a proto toužebně očekávaly, kdy se tatínek s Grošáčkem vrátí. Jednoho rána se probudily a tatínek sedí celý promrzlý u samovaru. \"Cos nám přivezl, tatínku?\" volaly holčičky jedna přes druhou. Ale tatínek byl mrzutý, do řeči mu nebylo.
Když se tatínek zotavil, vyprávěl své ženě i čtyřem dcerkám, jaké neštěstí ho potkalo na zpáteční cestě domů. Chtěl si zkrátit cestu přes horské štíty a pustil se strmým průsmykem.
Uzoučká stezka vedla přes kameny a skály, po jejích stranách čněly strmé srázy. Často se musil jezdec s koněm vyhýbat hlubokým stržím. Cesta byla únavná a nebezpečná. Když došli unaveni k úpatí ledovce, zatáhlo se nebe tmavými mraky. Zvedl se vítr, zatřpytil se modravý blesk. Setmělo se a rozpoutala se hrozivá bouře.
Kdo nezažil bouři v horách, těžko si představí tu hrůzu. Z tmavého nebe uhodí blesk, krom jakoby třásl horskými štíty. Ozvěna vrací hřmění poprvé, podruhé, potřetí. Člověk se cítí uprostřed tohoto běsnění zcela bezmocným. Unavený kůň se pojednou naráz zastavil. Otec jej vztekle švihal bičem, ale Grošáček stál bez hnutí. Z celého jeho chování bylo zřejmé, že vpředu číhá velké nebezpečí.
Otec přitáhl uzdu, šlehl bičem. Grošáček se vzepjal k ohromnému skoku. Tatínek z něj spadl a kůň sám doskočil na maličkou plošinku mezi dvěma skalami. Můstek z navátého sněhu se pod jeho vahou propadl. Grošáček se řítil do propasti. Zoufale sebou zmítal, ale zapadal hloub a hloub.
Za neustálého burácení hromu se uvolnila celá vrstva sněhu a ledu. Celou tíhou zavalila zmítajícího se koně. Grošáček smutně zaržál, jako by se loučil se svým pánem ...
Vysvitlo horské slunce. Oranžové horské máky zdvihají své kalíšky vysoko k čistému modrému nebi. Dva kirgizští jezdci (říká se jim džigiti) slézají z koní a sklánějí se nad člověkem spícím na kameni. Podařilo se jim přivést otce k životu a dopravili jej domů.
Tatínek byl nemocný, ale brzo se uzdravil. Holčičky byly moc a moc smutné. Zlobily se na tatínka, že nutil Grošáčka ke skoku, který mu přinesl smrt.
Uplynuly tři dny. K tatínkovi přišla návštěva. Starý Kazach, hlídač z lesní reservace, přišel tatínkovi vyprávět o podivných zvucích, které jsou slyšet u Kejnarského ledovce. Jako by tam chroptěl kůň!
Zvědaví džigitové se vypravili do hor, aby zjistili, co se tam děje. Spustili se do hluboké horské strže a objevili tam - hádejte koho? Omrzlého Grošáčkal Byl napůl mrtvý, přitisknut zledovatělou lavinou ke skále.
Pokusili se omrzlé zvíře zachránit. Obalili koně přikrývkou, ovázali ho lanem a táhli. Táhli, tahali, až Grošáčka z té strašné hloubky vytáhli. Když rozvázali lana, kůň se svalil a sténal. Kirgizové prorokovali, že kůň nevydrží.
Kirgizové odnesli ubohé zvíře do horského aulu. Je to vlastně pastviště s jedním domkem, kde přespávají pastevci horských stád. Tam se Grošáček zvolna vracel do života. Zprávy chodily jedna za druhou. Grošák už vstává. Grošák už zkouší chodit. Grošák už zaržál.
Děti se těšily, že se uzdravený Grošáček brzy vrátí. Ale tatínek se mračil. Julka se ptala tatínka, jak Grošák vypadá. Tatínek řekl těžce: „To není kůň, to je moje špatné svědomí.\" Děti se ptaly Julky, cože to tatínek povídal. A Julka řekla svým malým sestrám, že Grošáček přimrzl bokem k ledovci a plíce mu přitom velmi nastydly. Nyní se mu těžko dýchá.
Tatínek dostal z aulu zprávu, že Grošáček se může vrátit domů. Hned se pro něj rozjel. Děti šly svému miláčkovi naproti, marně jej však po cestě hledaly. Po cestě jelo několik povozů i samotní koně, ale Grošák mezi nimi nebyl.
Holčičky se zklamaně vrátily domů, maminka jim však řekla, že Grošáčka už dávno přivedli. „Jak to? Kde jsme ho propásly?\" Maminka poslala děti do konírny. A tam čekalo holčičky ubohé, neduživé zvíře. „Tohle není náš Grošáček!\" volaly. Nataša se rozplakala: \"Ubožáčku malý!\" Děti se vrhly k ubohému koni, hladily jej a litovaly.
Večer se tatínek s maminkou dohadovali. Holčičky za dveřmi zaslechly, že se jedná o Grošáčka. Tatínek zdůrazňoval: „Potřebuju koně a ne nějakého ubožáka!\" Maminka hájila nemocného Grošáčka: „Nikam ho nedáme, jestli má zajít, ať zajde u nás. A možná, že i vydrží. Vždyť ten kůň ti zachránil život.\" Děti to nevydržely, vpadly do pokoje a volaly: \"My si Grošáčka necháme, my ho uzdravíme!\" A maminka řekla: „Máme správné děti, tatínku!\"
Děti nosily denně čerstvou trávu, krmily koně chlebem a cukrem. A kůň se pozvolna uzdravoval.
Grošáčkovi bylo den ode dne lépe. Děti jej laskaly a učily ho chodit. Jednou ho dovedly až k jezeru. Byl horký letní den a vesnické děti dováděly v čisté jezerní vodě. I naše holčičky okusily slast koupání. Skákaly ve vodě a volaly na Grošáčka: \"Grošáku, pojď sem!\" A kůň, který se popásal, zvedl hlavu a díval se moudrýma očima po vodní hladině. Když našel koupající se děvčátka, popošel po břehu, osmělil se a smějící se děti jej vtáhly do vody. A Grošák se pak koupal tuze rád a dělalo mu to dobře.
Jednoho dne si holčičky vyzdobily uzdraveného koně, propletly mu hřívu stužkami a drobným kvítím a chystaly se k jízdě. Grošák vyjel ze dvora, na jeho hřbetě seděly Soňa, Julka, Nataša a Olga. \"No, ty vezeš náklad, Grošáčku,\" smála se maminka. A dala Grošáčkovi nad čelo kytičku rudých máků.
Nepozorovaně skončily prázdniny. Soňa a Olga musily do školy. Protože lesník bydlil 4 km od osady, vozil Grošák děti do školy. Někdy řídila Julka, a to byla jízda! Předjížděly po cestě ostatní vozy a byly hrdé na svého Grošáčka. Vrátila se mu statnost i krása. Jen se zadýchával, zejména když táhnul do kopce, a občas mu otékaly nohy.
Tatínek už delší čas pozoroval Grošáka., jak se uzdravuje a jak se vzpamatoval. Zdálo se, že je vše v pořádku. Ale kůň nezapomněl. Jednou chtěl otec poplácat koně po krku, ale Grošák divoce zachčel a odskočil stranou. \"Ty se na mne zlobíš?\" ptal se smutně otec. Grošák jen divoce koulel očima.
Tatínek nechtěl ustoupit, Grošáček se mu líbil. Proto se rozhodl, že dětem koupí osla a sám překoná Grošáčkův odpor. Ale kůň si navždy zapamatoval otcův nepředložený čin, hrůzu ledových nocí a bolest omrzlin. Jak zaslechl otcův hlas, chvěl se po celém těle. Už nikdy si od lesníka nevzal pamlsek\", a když ho chtěl tatínek pohladit, cenil zuby. Maminka domluvila tatínkovi, aby Grošáčka nechal dětem.
Všechny děti z osady záviděly holčičkám jejich Grošáčka. Co všechno on uměl! A jak měl holčičky rád! Lásku dětí oplácel poslušností a přátelstvím. Byl to zkrátka ten nejkrásnější, nejchytřejší a nejlepší kůň na světě.
y
