„Počkej!“ kývl skřítek na ni - hop! již nad kufrem se sklání přikrčen jak ptáče v kleci: „Holka, tady jsou ti věci!“ „Jaké?“ vzdychla veveřice. „Míče, panny, stavebnice - „Hepčilí!“ - hromem zaduněla rána věru jako z děla! Skřítek vykřik, něco křaplo, pán se protáh, víko sklaplo... Marně potom Pajda běda, svého Kulihráška hledá!
Slyšely jste někdy, děti, jak prý hračky půlnoc světí? Celičký den ve krabicích leží tiše na policích, když však půlnoc bije zvučně, s krabic víka spadnou hlučně, slon a šaškové a selky, pes a opičák s ním velký. Kašpárek i medvíďata, vojsko, panny, všecko chátá užít veselého reje - - - „Co se tu však dneska děje?“ naslouchají polekáni,
„Odkud zní to bubnování?“ „Tady z kufru, „medvěd šeptá... Opičák se dál už neptá, odmyká... Bác! Víko skočí, chvíli všichni kulí oči, pak zní jásot v hraček světě: „Kulihrášku!“ Vítáme tě!“ „Nazdar!“ Kulihrášek výskne, se všemi si ruce tiskne, dokonce si našel v krátku zlatovlasou kamarádku!
Kulihrášku planou tváře: „Jak je krásně u hračkáře!“ Vykládá před loutek davem jak ho pán chyt v kufru tmavém, ony v smíchu na něj patří: „Tomu pánu vše zde patří, můžeš zůstat klidně s námi!“ Rozběhnou se uličkami, za chvilku se k němu vrátí: „Všecko chcem ti ukázati, čím se baví národ hraček - nejdřív sveze tě náš vláček!“
„Sláva!“ skřítek ručky zvedá? na lokomotivu sedá, „Sbohem!“ panenka naň kývá, černoušek se zlostně dívá... Bum! - Ach, hleďte, co se stalo! Tunel vysoký byl málo, skřítek na kolejích leží! Panenka hned k němu běží,
kalhotky mu oprašuje. Černoušek však pomstu kuje, zlost a hněv mu v duši dřímá: „Moc si toho kluka všímá!“
Kulihrášek nemá zdání, proč ho černoušek tak shání? „Pojď jen se mnou na chvilinku, kouzelnou tu máme skříňku!“ ukazuje skřítku stranou na krabici pruhovahou -
„Hezky na ni vyskoč hbitě, udidíš, co překvapí tě!“ Skřítek poslech důvěřivě, neví, že mu radí lstivě, nevytušil bídnou zradu!
V tom stisk černoch knoflík vzadu... Prásk! Hned vzhůru vyletělo hrozně dlouhé rudé tělo, a jak v bouři prudkou smrští Kulihráškem vzhůru mrští! Na štěstí slon, dobrák milý, zachytil jej v pravou chvíli... Zato dostal vinník pravý víkem do své černé hlavy, a což teprv druhá rána od statného Indiána! „Ach to bolí!“ křičel plačky, smály se mu všecky hračky...
Trá - da, trá - da hudba zněla, Kulihráška zmátla zcela. „Což i kapelu zde máte?“ panence řek rozesmáté. „Kdepak!“ panna ručkou mává, „hleď kdo hudbu obstarává, ten se vyzná v gramofonu!“ - Odněkud v tom z loutek shonu „Kulihráškové“ tři malí rychle na pochod se dali, podávají skřítku ruce... Srdéčko mu bije prudce, vždyť tu s každým Pajda kráčí! Kulihráškovi je k pláči, šeptá slova rozechvělá: „Co as můj teď Pajda dělá? Jistě, že si klidu nedá, bez oddechu v lese hledá, mne si očka uplakaná: „Kde mám jenom svého pána?“ Vzdychl - tu však přiskočila kamarádka jeho milá, k tanci zve ho poklonami: „Teď se raduj pěkně s námi!“
Kulihrášek tančí hezky, zapomněl na svoje stesky, jenom v smíchu kulí oči, jaké „párky“ se zde točí! Vojáček se k selce sklání, vzadu dupou Holanďani, nade všemi kachna kráče, s černoškou zas šašek skáče, s námořníkem žlutá panna, medvěd tiskne indiána, žirafa je nějak bledá, nohy s námahou jen zvedá, inu, musí to být síla takhle tahat krokodila! S Kašpárkem, jak mladá žába, čarodějná rejdí bába, král se dívá na svou dcera - pěkně s Honzou tančí, věru, zato čertovi je k pláči: nemůže se zbavit Káči! Kočička si došla pro psa, myška se žabákem hopsá, i ten zajíc s černým fráčkem křepčí tady se šilháčkem!
Veselý ples hučel dále, když tu hodin zvuk zněl v sále, rázem zmlkne hudby nota, hračky stanou bez života, policajt jen odkašlá si: „Bije šestá!“ vážně hlásí, „Ať je všude pěkně čisto! Konec plesu - na své místo!“ Domluvil, vtom shasla světla, hračky jak by vlna smetla, Kulihrášek sám tu stojí v úžasu a v nepokoji, nožičky mu zdřevěněly:
„Kam se jenom všecky děly?“ Náhle zjev stál před ním sladký... „Ve svých krabicích jsou zpátky,“ promluvila dobrá víla - „ale kam bych tebe skryla? Vím už!“ zvonil hlásek tenký. „Do krabice od panenky! Necháme ji na chvilenku sedět zatím někde venku.“ „Ne, ne!“ chtěl náš skřítek říci, ležel však už ve krabici...
Sotva ráno otevřeli, u hračkáře kupce měli. Statný pán sem s dětmi vchází: „Tak co chcete moji drazí?“ bere chlapce za ručičku. „Medvídka bych přál si, strýčku!“ „A ty?“ pán kýv na dívenku, která hledí na panenku, oči toužebně jí svítí... „Směla bych si tuhle vzíti?“ „Zabalte ji! strýček káže. Hračkář zdvořile se táže:
„Mám tu, prosím přichystánu ve krabici tutéž pannu, bude čistší! - Smím ji dáti?“ „Ovšem!“ řekl strýc a platí. Byl už s dětmi doma asi, když vtom slečna vzpomněla si: „Tuhle pannu - strachy blednu - máme tady jenom jednu!“ Pana šéfa zamrazilo: „Co jen v krabici té bylo? Pannu pošlem dětem domů, ale nerozumím tomu!“
Evička i Slávek malý vřele strýci děkovali za pannu i medvídečka. Potom vlezli do koutečka, rychle sundávají víka. Neslyší teď, co kdo říká, jak je těší hračka nová! Slávek medvídka už chová, a teď Eva rozjásaně sáhnout chce po krásné panně, když tu před ní - jaké divy! - Kulihrášek stojí živý!
Skočil na zem bez rámusu, poslal dětem hezkou pusu, a než mohly nabrat dechu, není po něm vidu, slechu. „Kde je?“ Sláveček se hněvá, „Ozvi se nám!“ prosí Eva, potom oba bez meškání pustili se do hledání, lezou pod stůl, pod postele, až je bolí tělo celé! Za záclonou, v koutku tichém, skřítek zatím kucká smíchem...
Teprve když všichni spali, když tmou noční hvězdy plály, skřítek opustil svou skrýši. Poslouchal jak děti dýší, viděl na postýlce zleva s panenkou jak spinká Eva, a že Slávek od medvěda také odloučit se nedá... „A já?“ skřítek povzdychne si. Myslí na své rodné lesy, na domov a na Pajdálka, zpět jej volá modrá dálka...
Náhle do smutné mu tváře stříbrojasná svitla záře - před ním stála hraček víla! „Koně jsem ti připravila,“ vlídně Kulihrášku praví, „hleď, ať dojedete zdrávi domů ještě před svítáním! Do té doby oba chráním!“ „Díky!“ skřítek čelo sklání „Vzkazuji všem, vzácná paní že zas“ - volal ještě nocí - „přejdu k vám, jak budu moci!“
y
