Janko Hraško starce pozorně poslouchal. Když se natáhl na ovčím kožichu za pecí, v myšlenkách zabloudil domů ke svým rodičům; přišlo mu líto, že je nechal opuštěné. Byl pevně rozhodnut, že jen co pochytá zbojníky, vrátí se k rodičům. V těchto myšlenkách ho přemohla dřímota a on usnul.
Ráno, když sluneční paprsky pozlatily vrcholky kopců, poděkoval stařečkovi za jídlo, za nocleh – rozloučil se s ním a vydal se do hor hledat skrýš zbojníků.
Už se pořádně smrákalo, když jda lesem najednou uviděl oheň a okolo něho poskakující zbojníky. Vyškrábal se na vysokou jedli a pozoroval, jak vyvádějí. Zbojníci jedli, potom začali popíjet. Janko Hraško každému zbojníkovi, který si přiložil pohár k ústům a chtěl pít, jedlovou šiškou pohár před nosem vyrazil. Zbojníky to tak rozběsnilo, že začali křičet, nadávat a vyhrožovat tomu, kdo jim dělá takové nehorázné naschvály.
Když se Janko Hraško s palicí jako zázrakem zjevil u vatry, zbojníci překvapením div nezdřevěněli, bez hlesu vyvalovali oči, za chvíli se pustili do takového řehotu, až jim klobouky z hlav padaly – váleli se po zemi jako malé děti, přičemž ukazovali prstem na Janka Hraška... „Cha, cha, cha, cha... co ty jsi zač, že tě není u země ani vidět?“ „Zbojník, jako jste vy!“ z plna hrdla zavolal Janko Hraško. Zbojníci to nebrali vážně a dál se jen chechtali a chechtali.
Počínání zbojníků Janka Hraška tak dopálilo – chytil palici a zatočil jí nad jejich hlavami. Zbojníci naráz ztichli, začali couvat, neboť zjistili, že tu nejde o žert. Nakonec ho mezi sebe přijali.
Nabídli mu pečené maso a černý chléb. Janko Hraško pomalu ukrajoval z chutného chleba a masa a jedl, přitom nenápadně počítal zbojníky... dvanáct, třináct, čtrnáct, patnáct... Z počítání ho najednou vyrušil zbojník zavalité postavy. „Když chceš být u nás v tlupě, musíš něco dokázat. To musí být ale mistrovský kousek!“
Když se najedl, vzal do ruky palici, postavil se před vatru a zbojníkům přikázal, aby uvolnili prostor okolo vatry. Janko Hraško se rozkročil, plivl si do dlaní, pevně chytil palici a tak ji celou silou roztočil, že vzduch hvízdal jako vichřice. Potom palici vyhodil do výšky nad vatru. Zbojníci překvapením vykřikli a bez dechu čekali, až palice spadne. Čekali, čekali, ale dočkat se nemohli. Až druhý den v poledne spadla palice jako blesk a zaryla se do země u vatry, že po ní nebylo vidu ani slechu.
Zbojníci se pořádně zapotili při kopání, než palici našli. Když Janko Hraško jedním trhnutím vytáhl palici ze země, získal úctu a respekt u zbojníků, kteří ho po předvedení tohoto mistrovského kousku zasvětili do svých tajností. Prozradili mu, že za vysokými horami je krásný zámek, v němž je nesmírné bohatství. Už mnohokrát se pokoušeli dostat do zámku, ale ať tak či tak mudrovali, nikdy se jim to nepodařilo. Zámek hlídá krásný kohout, který na míle daleko rozpozná zloděje a hned začne kikiríkat. Královi zbrojnoši se připraví a čekají – mnoho odvážných zbojníků na to doplatilo životem. Dál mu prozradili, že král slíbil dceru za ženu tomu, kdo zbojníky pochytá. Při této poznámce se zbojníci tak rozchechtali, že jim div tváře nepraskly. Když je smích přešel, posedali okolo vatry a dlouho, dlouho do noci se spolu radili.
Druhý den zbojníci husím pochodem vykračovali na zámek. Čtyři nesli palici. Poslednímu na zádech seděl Janko Hraško – bystrýma očkama sledoval okolí a v mysli snoval plány, jak zbojníky doběhne.
Když se zbojníci přiblížili k zámku na jednu míli, zastavili se. Janko Hraško vzal palici, roztočil ji a hodil po kohoutovi, který podřimoval na hradní věžičce hradní zdi. Palice jako blesk zasáhla kohouta. Cesta na zámek byla volná.
Potom se mohli zbojníci nepozorovaně přiblížit k zámeckým hradbám, za nimiž byly komory plné zlata, stříbra a drahokamů. Janko Hraško se malou dírou protáhl za hradní zeď, přešel nádvořím k chodbě, kde byly komory. Potom podle domluvy se zbojníky otevřel na chodbě malé okénko.
Zbojníci se hned po jednom začali tlačit skrz malý otvor okna. Když už byl zbojník polovicí těla uvnitř, Janko Hraško zvedl palici a omráčil jí zbojníka, potom ho rychle stáhl z okna a odnesl do chodby. Tak se to opakovalo, dokud všichni zbojníci neleželi na chodbě jako klády. Omráčeným zbojníkům dobře svázal nohy a ruce a nanosil je do jedné komory, kde byly sudy plné zlatých dukátů. Potom si sedl vedle sudu na měkký koberec, že si trochu oddechne – přemohla ho únava a ani nevěděl jak – usnul.
Časně ráno přišel do komory králův klíčník. Při pohledu na nehybná těla zůstal stát jako přikovaný. Dlouho trvalo, než se vzpamatoval – když zjistil, že to jsou obávaní zbojníci, ožil – neboť si vzpomněl na králův slib. Ve chvilce si všechno promyslel. Přibouchl dveře komory a spěchal za králem.
Před králem chvástavým hlasem vylíčil, že když na zámku všechno spalo spánkem spravedlivých – on, jako věrný králův služebník zápasil se zbojníky, všechny pochytal, svázal, a uvěznil v komoře pod zámkem. Král radostí, že konečně bude pokoj, slíbil klíčníkovi svou dceru za ženu a hned dal příkaz k přípravě svatby.
Už se mělo jít na svatbu, když tu zničeho nic se v královské komnatě objevil Janko Hraško a tropil velký křik a lomoz. Zámecké panstvo muselo dobře koukat pod nohy, aby ho nezašláplo. Těžko se prodral zástupem svatebčanů ke králi.
Král při pohledu na Janka Hraška vybuchl takovým smíchem, smála se i králova dcera a podvodník klíčník. Ale když vypověděl králi všechno, jak to se zbojníky bylo, smích na klíčníkově tváři zamrzl. Král též zvážněl a souhlasil s návrhem Janka Hraška, aby klíčník dokázal, že zbojníky sám palicí omráčil a potom svázal.
Králův klíčník bledý jako stěna přistoupil k Jankovi Hraškovi, který mu podával svou palici. Když ji chytil, palice s velkým rámusem spadla na mramorovou dlažbu. Klíčník třesoucíma se rukama se pokoušel palici zvednout, ale – nešlo to. Král viděl, že ho klíčník podvedl, proto nařídil zbrojnošům, aby ho chytili a hodili mezi zbojníky do komory. Potom slavnostně vyhlásil, že jeho dcera patří skutečnému hrdinovi – Jankovi Hraškovi.
Králova dcera smutně hleděla na Janka Hraška a velice se rozplakala. Nechtěla ani slyšet, že by se vdala za Janka Hraška. Nepomáhaly prosby ani pláč, král dal slovo a to platilo. Král potom přikázal sluhům, aby Jankovi Hraškovi připravili nejpěknější komnatu, dobře ho pohostili a připravili jak se patří na svatbu.
Když se Janko Hraško pěkně vykoupal a převlekl do novoučkých šatů, sedl za bohatě prostřený stůl a pustil se s takovou chutí do jídla, že sluhové jen oči vyvalovali nad jeho apetitem. Když se natáhl na měkkém lůžku, v mysli zaletěl k svým drahým rodičům – rozhodl se, že už skončí s vandrováním, že se vrátí k nim a bude jim pomáhat v práci. Při vzpomínce na královu dceru zesmutněl – protáhl se, najednou cítil, že roste, ale únava, co na něho padla byla tak veliká, že vmžiku usnul. Z malého Janka Hraška vyrostl krásný, švarný mládenec – to ale králova dcera nevěděla.
Ta celou noc proplakala. Byla velmi nešťastná, že si musí vzít Janka Hraška. Komorná ji utěšovala, ale vše bylo marné.
Druhý den nevyspalá s pobledlou tváří v nádherných šatech očekávala příchod Janka Hraška, který se zpozdil. Král nervozně chodil okolo svatebčanů. Když se znenadání po chvíli objevil v sále, jen to zašumělo. Králova dcera radostí div z kůže nevyskočila, že má takového krasavce a švarného šohaje za muže, jakému vůkol rovno nebylo. Přiskočila k otci, objala ho a políbila. Potom jako vlaštovička vletěla do otevřené náruče Jankovi Hraškovi. Zalita ruměncem v tváři ho plaše políbila.
Svatba v té chvíli začala, všechno se radovalo, veselilo. Radost byla o to větší, že za hodovním stolem seděli i rodiče Janka Hraška. Králova dcera se nemohla vynadívat na svého krásného muže, mužíčka. Janko Hraško ani na okamžik nespustil oči ze své milé, kterou si od prvního setkání věrně zamiloval.
y
