Cesta k slunci

Kdysi dávno žil na jednom královském dvoře hezký pecivál. A kdyby ho byli oblekli do pěkných šatů, nebylo by v zemi krásnějšího chlapce než on. Není divu, že se spřátelil s královskou dcerou. Každý den si spolu hrávali.

+14

A když po letech přestali být dětmi, jejich přátelství kvetlo čím dále krásněji. Mladá kněžna byla už zralá na vdávání. Ze všech stran světa přicházeli nápadníci, samí královští synové. Když se jí otec zeptal, který z nich se jí nejvíce líbí, vždy jen upřímně odpověděla: „Nejvíce se mi líbí náš pecivál! Za nikoho jiného se neprovdám!“ Krále to ostatně mrzelo.

Povolal rádce, aby mu poradili, co má dělat. „Nuže, nejjasnější králi,“ řekl mu ten nejmoudřejší, „pošleme pecivála na takovou cestu, z níž se nám víc nevrátí. Pošleme ho k Slunci, aby se dověděl, proč nehřeje v noci jako ve dne.“

S pláčem se loučila královská dcera s peciválem a on se taky s těžkým srdcem ubíral na dalekou cestu.

Po dlouhém putování přišel do cizí země, kde panoval mocný, ale slepý král. Jen co se doslechl o peciválovi, hned ho dal zavolat. „Nuže, když přijdeš ke Slunci, zeptej se ho, proč jsem na stáří takto oslepl?“ Když to pro mě vykonáš, dám ti polovinu království.“

A pecivál šel dál – hustými lesy, pustými roklemi, až přišel k veliké vodě. Tady uviděl starého převozníka a toho poprosil, aby ho převezl. „Převezu tě, převezu,“ praví převozník, „když se zeptáš Slunce, jak se mám zbavit toho těžkého převážení. Vidíš, zestárl jsem tu a už nemohu.“

Jen co se pecivál dostal na druhý břeh, rychle se rozběhl dále, až přišel k Slunci. Pěkně se mu poklonil a zeptal se: „Ej, moje milé Sluníčko, proč nehřeješ a nesvítíš v noci jako ve dne?“ „Bratříčku můj, kdyby to tak bylo, zem by shořela!“ odpovědělo Slunce. Pecivál poděkoval a ptal se dále, proč ten král oslepl. „Protože zpychl! Dal si vystavět skleněné nebe, poseté zlatými hvězdami, aby tak, sedíc vysoko, rozkazoval celému světu. Až to skleněné nebe dá zbořit, bude vidět jako dřív.“ „A ten starý převozník, proč se nemůže osvobodit od toho převážení?“ „Když nedokáže prvnímu, kdo se natrefí, hodit veslo do ruky.“ Sluníčko dalo peciválovi ještě zlatý oblek, co se vešel do ořechové skořápky a rozloučilo se s ním.

Jde pecivál, jde zpátky, až přijde k vodě. Převozník hned chtěl znát odpověď na svou otázku, ale pecivál neodpověděl dřív, až když byl na druhém břehu. „Slunce ti vzkazuje, že tehdy se zbavíš své služby, když prvnímu, koho převezeš, veslo ruky hodíš. Ten potom musí namísto tebe převážet.“ Rozzlobený převozník hodil veslem po peciválovi tak prudce, že by ho byl zabil, kdyby pecivál nebyl uskočil.

Po dalším putování přišel opět k slepému králi a oznámil mu: „Oslepl jsi proto, že jsi zpyšněl. Když zboříš skleněné nebe, svět se hned před tebou vyjasní.“ Král poslechl, rozbil skleněné nebe a hned se mu v očích rozsvítilo. V tu chvíli dal peciválovi půl království.

Třebaže už byl pecivál králem, přece pospíchal domů. Už zdálky slyšel vyzvánět všechny zvony. „Co se to děje?“ ptá se lidí. Vždyť to král vdává svou jedinou dceru, sdělují mu všichni.

Hned si vymyslel, co má dělat. Vytáhl z kapsy ořechovou skořápku, oblekl si zlaté šaty od sluníčka a čekal královské svatebčany. Každý se dívá na vzácného hosta, ale nikdo ho nezná. Jen ho chválí, že i mladého ženicha zastíní. Až když jde nevěsta, smutná, neveselá.

Ta se nemusela ptát, kdo to je. Na první pohled poznala svého pecivála. Vytrhla se družbovi a hup, už byla u svého pecivála. O sňatku s jiným nechtěla ani slyšet.