Chudý švec

Před dávnými časy žil jeden švec. A ten švec byl tak chudý, že snad chudší už byla jen kostelní myš. Ať dělal co dělal, ať se snažil sebevíc, z bídy se vymanit nemohl. Nejvíce ho však mrzelo, že musí jen bezmocně přihlížet, jak jeho malé děti hladovějí.

Už měl té chudoby dost. Nemohl se déle dívat na děti, které měly od věčného hladu oči rozpálené horečkou. Utekl před jejich vyčítavými pohledy do lesa. Chodí mezi stromy a najednou … co to vidí? Před ním na trávě se rozvaluje čert! - „Ševče, kam jdeš!“ oslovil jej pekelník. Švec, už ke všemu odhodlaný, podíval se tomu chlupatému přímo do očí a řekl: „Jdu dřít lipky a čertům brát dítky!“ Čert se polekal a slíbil ševci bohatou odměnu, jen když nechá malé čertíky na pokoji.

+13

Za chviličku přinesl čert tak veliký pytel peněz, že ho za ním ani vidět nebylo. Nahoře koukaly jen rohy a dole chlupaté nohy.

V pekle se všichni čerti na kamaráda rozzlobili. Jeden přes druhého křičel, že těch zlaťáků dal ševci mnoho, že by stačila jen polovička a ať je hned přinese nazpět.

Čert tedy nelenil, utíkal za ševcem a prosil, žadonil a škemral, bez peněz že se do pekla vrátit nesmí, aby se švec slitoval a alespoň polovičku mu jich vrátil. Švec ale nechtěl vrátit ani groš. Čert chvíli přemýšlel a pak ševci navrhl, aby spolu závodili. Kdo poběží rychleji, ten si peníze vezme. „Dobře, jsem pro,“ souhlasil švec, „aby ses ale moc neunavil, poběžíš nejdříve s mým dvouletým synem.“

Švec dovedl čerta pod kopec, otočil se k nejbližšímu křovisku a zvolal: „Honzo, vstávej, budeš závodit s čertem!“ Z křoví vyskočil vyplašený zajíc a pelášil do polí, opravdu jako o závod. Čert utíkal za ním, ocas mu ve větru jen poletoval, ale kdepak, zajíce nedohonil. Švec se smál, až se za břicho popadal. Čert už dál závodit nechtěl. Neuspěl s dvouletým, jak by mohl stačit na dospělého. Raději peníze oželel.

„Jsi ty ale hloupý čert, takhle se nechat od ševce ošidit!“ hudrovali čerti v pekle. „Rychle si vymysli něco chytřejšího a hybaj pro peníze!“

Čert se poškrábal za uchem a znovu utíkal za ševcem. „Já ti peníze přece nenechám!“ vyhrožoval. „Pojď, budeme nosit koně kolem lesa. Peníze budou patřit tomu, kdo s ním kolem lesa rychleji oběhne.“ Švec na jeho návrh přistoupil. Čert vzal koně na záda a vyšel. Cestou se námahou potil, kapalo mu z každičkého chlupu, co jich na sobě měl, až za ním zůstávaly loužičky.

Než se s koněm vrátil, všemi mastmi mazaný švec už zatím vymyslel, jak na to. „Proč bych bral koně na záda? Až budu utíkat, mohl bych ho ztratit,“ řekl čertovi. „Raději ho skřípnu mezi nohy...“ Jen to dořekl, vyskočil na koně a už letěl jako střela. Za chvilku byl u čerta zpátky.

Čert zesmutněl a vrátil se do pekla s nepořízenou. „Ani všichni čerti dohromady by nedonesli tak rychle, jako to dovede švec,“ omlouval svoji prohru. „Jen si pomyslete, skřípl koně mezi nohy a letěl s ním rychleji než vítr!“ Čertům se ale výmluva nelíbila. Kamaráda vyplísnili a poslali zpátky na zem. Ať to zařídí jak chce, peníze přinést musí.

Byla to poslední příležitost a čert se už začal bát. Ševče, ještě do třetice, pojď, žebral. „V sázce je pytel peněz. Kdo silněji zapíská, ten zvítězí.“ A sám hned našpulil pusu, nadul tváře a zahvízdal, až listí se stromů opadávalo a švec málem ohluchl.

Když se vzpamatoval, řekl: „Nevídáno! Uvidíš, když já zapískám, budou padat stromy a tobě se hlava roztrhne. Chceš-li, aby se ti nic nestalo, tady máš šátek a dobře si hlavu a oči zavaž.“ Čert jeho radu bral vážně. Zavázal si oči, ale sotva to udělal, přetáhl ho švec holí po hlavě tak, až jiskřičky odskakovaly. „Nepískej, už nepískej,“ křičel. „Dej mi pokoj a peníze si nech. Vidím, že se mi tě nikdy přelstít nepodaří.“