y
Dlouhý, Široký a Bystrozraký
Byl jeden král a ten měl syna. Jednou řekl král synovi: „Milý synu, jsem už starý, ale rád bych ještě před svou smrtí viděl tvou manželku. Ožeň se, synu můj!“ A králevic řekl: „Rád bych tak, otče, učinil, ale nemám žádné nevěsty.“
Tu vytáhl král zlatý klíč a podal jej synovi. „Jdi nahoru na věž, podívej se tam kolem a pak mi pověz, kterou bys rád.“ Když přišel králevic na věž, viděl malé železné dveře. Ty otevřel zlatým klíčem a vstoupil do okrouhlé síně, kde visely na stěnách obrazy krásných panen. Když tak s podivením hleděl, nevěda kterou si vyvoliti, zpozoroval, že jeden z těch obrazů je zastřen bílou oponou.
Odtrhnul ji a spatřil pannu v bílém oděvu, stříbrným pásem opásanou, s perlovou korunou na hlavě; byla ze všech nejkrásnější, ale smutná a bledá. I řekl si králevic, celý okouzlen: „Tuto chci a žádnou jinou.“ Když potom pověděl otci, co viděl a kterou si vyvolil, zasmušil se starý král a řekl: „Zle jsi učinil, že jsi ten obraz odkryl. Tato panna je v moci zlého černokněžníka a nikdo se ještě nevrátil, kdo ji chtěl osvobodit. Ale dané slovo je zákon. Jdi, pokus se o své štěstí a vrať se mi zdráv domů.“
Králevic se rozloučil a jel si pro nevěstu. I musel jet velkým lesem, kde se mu cesta ztratila. A když tak bloudil, slyšel někoho volat. Tu viděl vysokého člověka, jak za ním pospíchá: „Počkejte a vemte mě do služby.“ „Kdopak jsi?“ řekl králevic, „a co umíš?“
„Jmenuji se Dlouhý a umím se natahovat.“ A hned se začal natahovat, až byl tak vysoký, jako nejvyšší jedle v lese. „Dobře svůj kousek umíš, ale co je mi to platno, jestliže mne z toho lesa nemůžeš vyvést!“ Tu se opět začal Dlouhý natahovat, ohlédl se kolem a povídá: „Tamhle, pane, je můj kamarád,“ řekl Dlouhý, toho byste také měl vzíti do služby.“ „Zavolej ho, abych viděl, co je zač.“ „Je to pane trochu daleko,“ řekl Dlouhý, „raději pro něho doskočím.“
Dlouhý se natáhl, udělal tři kroky, vzal kamaráda a postavil ho před králevice. „Kdo jsi ty a co umíš?“ zeptal se králevic. „Jmenuji se Široký a umím se rozšiřovat.“ „Pane, ujíždějte honem zpátky do lesa!“ volal Široký a počal se nadýmat.
Když princ viděl, že Dlouhý kvapem uhání k lesu, pobodl koně a jel cvalem za ním. A měl svrchovaný čas, sic by ho Široký umačkal, jak mu břicho na všechny strany rostlo. Tu se přestal Široký nadýmat, odfoukl si a udělal zase takovým, jako byl prve. „Takového chlapíka tak hned nenajdu,“ řekl princ, „pojď se mnou!“
Když přišli kousek dál, potkali jednoho a měl oči zavázány šátkem. „Pane, to je náš třetí kamarád,“ povídá Dlouhý, „vemte ho také do služby.“ „Kdopak jsi?“ zeptal se králevic, „vždyť nevidíš na cestu.“ „Hoj, pane, naopak. Já vidím zavázanýma očima, jako jiný nezavázanýma. Když si je rozvážu, všechno prohlédnu. Můj zrak zapaluje a co může hořet, rozskočí se v kusy. Proto se jmenuji Bystrozraký.“ Pak odvázal šátek, upřel své oči na skálu, která začala hned praštět a kusy lítaly z ní na všechny strany. „Tebe mohu dobře potřebovati,“ řekl králevic, ale teď se podívej, jak daleko je do černokněžníkova zámku a co dělá má nevěsta?“
„Za železnou mříží na vysoké věži černokněžník ji střeží.“ A králevic zvolal: „Pomozte mně ji vysvobodit!“ A oni všichni mu slíbili, že mu budou pomáhat.
Vydali se dále a než slunce zapadlo, byli v železném zámku. Všude bylo plno lidí, pánů i služebníků a nikdo se ani nepohnul – byli zkamenělí. Prošli několika pokoji až přišli do večeřadla, kde bylo připraveno plno jídla a pití. Čekali, čekali, ale když dlouho nikdo nešel, sedli a jedli a pili, co hrdlo ráčilo.
2. díl: Když se najedli, ohlíželi se, kde budou spáti. V tom se rozletěly dveře a objevil se černokněžník, stařec v dlouhém, černém šatě, šedivé vousy až po kolena, místo opasku tři železné obruče.
Vedl krásnou pannu v bílém šatě se stříbrným pasem a perlovou korunou na hlavě. Králevic hned ji poznal, šel k ní, ale čaroděj se ozval: „Chceš si odvésti tuto královnu, dobře, ale musíš ji po tři noci hlídati, aby nezmizela. Zmizí-li, zkameníš jako všichni, kteří sem přišli před tebou.“ posadil královnu a odešel. Všichni si umínili, že oka nezahmouří, aby se princezna neztratila. Princ si sedl vedle ní, Dlouhý se natáhl kolem komnaty, Široký vyplnil dveře a Bystrozraký se posadil na hlídku uprostřed pokoje. Za chvíli ale spali všichni.
K ránu se probudil králevic a vidí, že princezna zmizela. Rychle vzbudil všechny služebníky a ptá se, co dělat. „Nestarej se, pane,“ povídá Bystrozraký, „vidím daleko v lese dub a na vršku žalud, to je princezna.“ Dlouhý vzal Bystrozrakého na ramena, ten ukazoval cestu a za chvilku podával Dlouhý princi žalud. Králevic pustil žalud na zem a v tom stála vedle něho princezna. Když se slunce ukázalo, objevil se čaroděj. Když spatřil královnu, zamračil se a – třesk! - jedna železná obruč spadla. Potom pannu odvedl.
Celý den si potom princ se služebníky prohlížel zámek. Všude jako by život vyhynul. Viděli nějakého prince, jak drží napřažený tesák, ale rána nedopadla – zkameněl. Pod komínem sloužící nesl k ústům pečeni, ale nedonesl – také zkameněl. A také kolem zámku veškerý život a příroda byla zkamenělá.
Po večeři dovedl zase černokněžník princeznu, aby ji princ hlídal. Všichni si umínili, že neusnou, ale usnuli zase. Princ se zase vzbudil první, vzbudil tovaryše a Bystrozraký hned poznal, že je princezna daleko ve skále proměněna v drahý kámen. Dlouhý ho vzal na ramena a po několika dlouhých krocích byli u skály. Bystrozraký upřel na skálu svůj zrak, ta se rozsypala a v kamení se třpytil drahý kámen. Ten králevici donesli a jak kámen spadl na zem, zase tu stála královna. Když potom přišel čaroděj a královnu tu uviděl, spadla z něho druhá obruč. Se zlostí královnu odvedl.
Večer ji zase dovedl a posměšně povídal princi: „Uvidíme, kdo zvítězí.“ Všichni se přemáhali, aby neusnuli, ale marně. Ráno byla královna zase pryč. Bystrozraký zase poznal, že v dalekém moři na dně je skořepina a v té je zlatý prsten – královna. Dlouhý potom vzal na jedno rameno Bystrozrakého, na druhé Širokého, natáhl se a třicetimílovými kroky přišli k moři. Tam ukázal Bystrozraký, kde je skořepina, ale Dlouhý ji nemohl dosáhnout.
Široký se tedy nahnul a pil, až voda opadla, takže Dlouhý skořepinu snadno vylovil. Vzal z ní prsten, kamarády pak vzal na ramena a utíkal do zámku. Široký byl ale těžký a tak Dlouhý ho setřásl s ramene. Voda rázem zaplavila celé okolí. Zatím bylo princi úzko, že se služebníci nevracejí. Slunce se už jako proužek ukazovalo na východě, když se dveře rozletěly a černokněžník se zachechtal. V tom crnk, okno se rozletělo na kusy, zlatý prsten spadl na zem a stála tu královna.
Bystrozraký viděl totiž úzkost svého pána a řekl Dlouhému, aby prsten hodil oknem. Černokněžník zařval zlostí, třetí obruč na něm pukla a on jako havran vyletěl oknem ven.
Krásná panna děkovala princi za vysvobození a v zámku všechno oživlo.
Princ se pak vydal se svou nevěstou a služebníky ke svému otci. Starý král plakal radostí a brzy byla slavná svatba. Pak se Dlouhý, Široký a Bystrozraký pustili znovu do světa, marně je králevic přemlouval, že se do smrti o ně dobře postará.
