y
Domácí zvířátka
Pes štěká haf, haf, buďte bez obav, to jen hlídá dům proti zlodějům. Má výborné slechy, někdy také blechy. Čichá, běhá, loví, pak si v boudě hoví.
Malý tygřík kočka, na myš v koutě počká. Bývá velmi ráda, když jí hladím záda. Drápky má jak trní, při hlazení vrní. Mňoukne na člověka, chce-li misku mléka.
Moc jí jede pusa, je to hloupá husa. Je to pravda, je to tak, i husa je vodní pták. Není tedy vyhnutí, je příbuzná labuti. Buď jak buď, ga, ga, ga, její krásu postrádá.
Králík hryže mrkvičku, podobá se zajíčku. V králíkárně hrabe, hrabe, noru si však nevyhrabe. Leží v koutě stulený, chroustá čerstvé lupeny. Dává maso, dává kožky, dá nám vlnu na ponožky.
Viděli jste slepici někdy nosit čepici? Nevychází za vrátka, hledá zrnka kuřátkám. Kohout stojí na kompostě, kokrhá a pýchou roste. Kokodák, slepičko, sneseš nám vajíčko?
Má dva rohy, čtyři nohy, kozí bradu pro parádu. Paní koza není kráva, i když také mléko dává. Nezkrývá nic za lubem, je z ní kůže na buben. Někdy mečí pro potěchu z píšťal dudákových měchů.
Sedí holub na báni, dokola se uklání. Občas volá vrků, až jej bolí v krku. Pak oblétne holubník a dosedne na kurník. Nadýmá se, naparuje, slípkám zrní uchycuje.
Jmenuje se Pepina, drbe se za ušima. Přibývati na váze má každý vepř v povaze. Při krmení chrchtá, mlaská, až mu za ušima praská. Připomíná jelito. Také vám ho je líto?
Kráva není lev, k bydlení má chlév. Co to jenom pravím! K bydlení má kravín. Trávu vážně přežvykuje, tím ji v sobě proměňuje v to co teče z vemínek, jako mléčný pramínek.
Dobře plave, vážení, hůř jí to jde po zemi. Při chůzi se kachna houpá, na pohyb je hrozně skoupá, na souši se sotva vleče, raděj dělá potápěče. Všichni jí včak věří, že má heblé peří.
Nutrie přes oceán přeplavala až sem k nám. Má plovací blány, potápěčské plány. Ač se vrtá v hlíně, neholduje špíně. Nejraději má – inu, čistou kožešinu.
Krocan se nadouvá jako kouř z komína, lalok mu červená – co to jen znamená? Vzteká se, nu vzteká, o zem křídly seká. Buďme na něj vlídní, snad se potom zklidní.
Zařehtal kůň s očima jak tůň, zacukal mu sval, klus se změnil v cval. Podkověnky zvoní, běží, běží koník na té bílé hoře dávno už neoře.
Malinká ovečka běhá dokolečka. Co si teď počít má? Utekla z ovčína. Bloudí jako ovce; z kopce do kopce. Mečí a cinká zvoncem, bloudění nemá konce.
