Sotva to udělal, vstoupila překrásná princezna. „Jak ses opovážil vkročit do mého zámku? Víš, že ti hrozí smrt?“ „A proč bys mě chtěla zabít?“ zeptal se princ. „Nechci tě zabít, musíme se ale spolu potýkat. Když vyhraješ, jsem tvým vězněm, prohraješ-li, musíš umřít.“
Hned přiskočila ke zdi a vytasila z pochvy meč; nevšimla si, že není její. Sotva se ale dotkla meče princova, byl její ve dví a vypadl jí z ruky. Vzkřikla: „Teď jsem tvým vězněm!“
„Nejsi,“ odpověděl princ. „Chtěl bych však, aby sis mě vzala za muže.“ Princezna ráda svolila. „Avšak nejdřív musím na sedm dní odjet,“ řekla. Dala princi klíče od všech pokojů. „Jen komoru, od které je tento zlatý klíček, nesmíš otevřít, chceš-li mě mít za ženu.“ Princ slíbil, že se do komory nepodívá.
Druhý den však otáčel zlatý klíč v ruce: „Vždyť se jistě ani nepozná, že jsem tam byl!“ Otevřel komoru a spatřil člověka přikovaného ke zdi rozpáleným řetězem. „Prosím tě, pomoz mi odtud. Jsem král ohně, princezna mě v boji přemohla a tu přikovala. Aspoň na chvilku mi odlehči.“
Princ se nad ním smiloval. Sotva však mečem řetěz přeťal, král ohně zmizel. Princ se ulekl a se strachem očekával svou nevěstu. Nepřicházela a nevrátila se ani za dvakrát sedm dní. Princ viděl, že je zle. A tu si vzpomněl na své švagry: snad mu poví, kde je jeho nevěsta.
Slunečník o princezně nevěděl. „Možná o ni ví měsíčník, doprovodím tě k němu.“ A na zlatých perutích donesl prince k měsíčníku. Ten však o princezně také nevěděl.
Na stříbrných oblacích donesl měsíčník prince k větrníku. „Tvou nevěstu přikoval král ohně v podzemí svého ohnivého zámku,“ řekl král větrů. „Dávno by se upekla, kdybych ji neochlazoval. Abys s ní mohl ujet, potřebuješ koně, kterého má jedna tuze zlá čarodějnice.“
Tři dny a tři noci letěl král větrů s princem k hradu té čarodějnice. Stál mezi černými skalami a místo zdí byl kolem hradu plot a na něm plno lidských lebek. Král větrů dal ještě princi hůlku, půl zlatou, půl stříbrnou, a řekl: „Když budeš potřebovat naší pomoci, zaraž ji do země.“
Z hradu vyšla strašná čarodějnice: „Co tu hledáš?“ Princ řekl, že chce k ní do služby a jako mzdu že žádá jejího koníka. „U mě trvá služba jen tři dny. Kdo mé rozkazy nevyplní, vede se mu jako těmto,“ ukázala baba na lebky.
První den měl princ hlídat dvanáct hřebců; rozutíkali se, sotva vyšli z vrat. Princ vrazil hůlku do země a v okamžení začalo slunce velice pálit; jen v ohradě byl chládek, takže se hřebci do ní rádi vrátili.
Druhý den vyhnala čarodějnice ze stáje čtyřiadvacet hřebců. Aby se nerozutíkali, zarazil princ hůlku do země hned. V té chvíli začala fučet taková vichřice, že koně se jí nemohli ubránit a musili zůstat v ohradě.
Večer si princ vyšel ven. Potkal ho měsíc a řekl mu: „Zítra musíš podojit dvanáct divokých krav. Jdi za hrad a tam, kde nejvíce svítí moje záře, vykopeš zlatý bič. Budeš ho na krávy potřebovat. Koupele v jejich mléce se nic neboj. A koníka potom vykoupej v nejbližším rybníku.“
Ráno princ každou krávu šlehl a hned stála jako beránek. Mléko lil do džberu; bylo velmi horké. „Vykoupej se v něm!“ poručila mu baba. „Napřed mi jdi pro toho koníka!“ Přivedla koníka vyzáblého a umazaného až běda. Větřík mléko zchladil a princ po koupeli byl sedmkrát krásnější. Když však baba vlezla do lázně, slunce tak pálilo, že mléko vřelo klokotem a baba se uvařila.
Princ úprkem ujížděl z hradu. Když koníka v nejbližším rybníku vykoupal, byl z něho Stříbrohřívek; bílý jako sníh měl hřívu a ocas ze stříbrných nitek a nohy jako strunky. A uháněl, až za ním jiskry pršely.
Za chvíli se princ ocitl v hradu ohnivého krále u své přikované nevěsty. Přeťal řetěz, vzal ji do náruče a ujížděli pryč. A král ohně za nimi. Najednou se však strhl takový vichr, že vznesl krále i s koněm do povětří a zahnal je zpět.
A byla slavná svatba. Rodiče se těšili ze syna a jeho nevěsty, radovali se z dcer a jejich manželů. Princ poděkoval slunečníku, měsíčníku a větrníku za jejich pomoc. Se svou ženou byl spokojeně živ. A na Stříbrohřívkovi jezdili ještě jejich vnukové.
Opuštěná sestra ráno plakala a bratrovi hrozila hněvem otcovým; večer ho však také o ženicha prosila. Přišel si pro ni král větrů a odvezl ji na modrooblakovém vozu se čtyřmi bujnými koni.
Druhý den se rodiče vrátili a princ jim běžel naproti. Když uslyšeli o velkém štěstí svých dcer, jen synovi vytýkali, že nečekal, až oni přijdou. Princi bylo bez sester smutno; vypravil se tedy do světa vyhledat si nevěstu.
Za několik dní přijel k nádhernému zámku. U otevřených vrat seděl stařeček. „Panáčku, nejezděte do zámku,“ radil princi. „Bydlí v něm silná princezna, která každého přemůže a zahubí.“
„Nu, zkusím to,“ odpověděl princ a pustil se do zámku. Ve skvostném pokoji viděl na stěně meč, který sám vyskakoval z pochvy. „Ty musíš hrozně rád sekat, to se k sobě hodíme!“ Vytáhl nepokojný meč z pochvy a vsunul do ní svůj.
y
