Druhou noc se matka opět probudila. Spící dcera ležela vedle ní a najednou se ze spánku zasmála. „Copak se jí to zase plete,“ vzdychla si matka.
Ráno při oblékání vyprávěla dcera, co se jí zdálo: „Že pro mne přijel pán ve stříbrném voze a dal mi zlatý vínek!“ Matka zase dceru kárala, ale ta, rozmrzena jejím napomínáním, třískla dveřmi a šla ven.
Ten den přijel na dvůr panský kočár. Páni zemani přišli prosit dceru „na panský chléb“. Matka si to pokládala za velkou čest a těšila se, že dcera svolí a bude šťastná. Dcera však námluvčí odbyla: „Nepůjdu za vás, i kdybyste pro mne přijeli ve stříbrném voze a zlatý vínek mi donesli!“
Námluvčí se hrdé dívce poroučeli, když je tak odbyla. Matka dceru plísnila naříkala: „Pýcha peklem dýchá, zanechej pýchy!“ Ale dcera se jen smála.
Třetí noc matka starostmi o dceru oka nezavřela. A tu se dcera ze sna hlasitě zasmála. Ráno vyprávěla matce svůj sen: že pro ni přijeli ve zlatém voze a že dostala šaty celé zlaté. Matka žalostně spráskla ruce nad takovými pyšnými sny. A dcera šla ven, aby nemusila poslouchat matčino napomínání.
Ten den přijely na dvůr tři vozy, měděný, stříbrný a zlatý. U prvního vozu byli dva koně, u druhého čtyři a u třetího osm. Z měděného a stříbrného vozu seskočili páni v červených nohavicích a v zelených, šňůrami pošitých kožíšcích a čapkách. Ze zlatého vozu vyskočil pěkný pán ve zlatém oděvu.
Všichni šli rovnou do jizby a mladý pán prosil matku o dceru. „Jak bychom si zasloužili takové štěstí,“ pokorně říkala matka. Dcera však, jak se na pána podívala, pomyslila si: „To je ten, o kterém se mi zdálo,“ a rychle běžela do komory uvít kytku.
Když ji uvila a podala ženichovi, dostala od něho prstýnek, v němž se třpytily kamínky jako hvězdy na nebi. Dostala od něho i zlatý vínek a zlaté šaty.
Rozradostněna se šla oblékat. Matka plna starostí, se ptala ženicha, jaký je u něho chléb. „Měděný, stříbrný i zlatý,“ odpověděl ženich, „nevěsta si může vybrat.“
Matka se tomu velice divila a udělalo jí to mnoho starostí. Ale dcera se na nic neptala, na nic neohlížela, ani na matku. Ve zlatých šatech byla krásnější než celý svět.
Ženich ji vzal za ruku a hned šli k svatbě, aniž dcera dřív matku poprosila o požehnání. Zarmoucená matka stála na prahu a smutně se za nimi dívala.
Po oddavkách sedla nevěsta s ženichem do zlatého vozu, svatebčané do stříbrného a měděného, a ujížděli, aniž se dcera s matkou rozloučila.
Jeli, jeli, až přijeli k jedné skále. Vedla do ní velká díra jako brána. Koně vjeli dovnitř a skála se za nimi zřítila. Byli ve tmě. Nevěsta se velmi polekala, ale ženich jí povídal: „Nic se neboj, však se vyjasní!“
A tu ze všech stran přibíhali malí mužíčkové s rozžatými pochodněmi v rukou a vítali svého pána Kovlada a svítili mu na cestu. Teď teprve viděla hrdá nevěsta, že se vdala za Kovlada, krále nad zemskými poklady. Ale nic se proto netrápila.
Z tmavých skal přijeli do velikých lesů a vrchů vysokých až do nebe. Ale ty smrky, jedle, buky, celé lesy byly olověné. Projeli jimi a všecko se za nimi zřítilo.
Z olověných lesů přijeli do krásné roviny, kde se všechno krásou jen třpytilo. Uprostřed stál zámek, vykládaný drahými kameny. Do toho zámku uvedl Kovlad svou nevěstu; řekl jí, že to všechno bude i její.
S radostí a s podivením si prohlížela toto bohatství; měla, po čem tolik bažila. Než si všechno kolem dokola zprohlížela, unavila se a ráda viděla, že permoníčci chystají na stůl; cítila hlad.
Na stůl přinášeli jídla měděná, stříbrná i zlatá. Všichni z nich jedli, jen nevěsta nemohla jíst nic. Poprosila tedy ženicha o kousek chleba.
„Rád, paní moje,“ řekl Kovlad a hned přikázal, aby přinesli bochník měděného chleba. Sluha běžel a bochník přinesl. Ale nevěsta nemohla jíst měděný chléb – ani stříbrný, ani zlatý.
Dala se do hořkého pláče. „Marně naříkáš,“ řekl jí Kovlad. „Vědělas, na jaký chléb se vdáváš. Jak jsi volila, tak se ti stalo.“ – A co se stalo, odestat se nemohlo. Nevěsta musila zůstat pod zemí u svého muže Kovlada v zlatém zámku, když tolik toužila jen po zlatě.
y
