Přidělali nosíček, bradičku, udělali dva důlky pro oči, a sotvaže Ivan vyznačil hubičku -
— začalo děťátko dýchat, otevřelo modrá očička, kroutilo hlavičkou, třepalo ve sněhu ručkama i nožkama - zrovna, jako děťátko v plénkách.
„Ivane, Ivane!“ volala žena plná radosti. „Máme děťátko!“ - Se Sněhulky se sloupl sníh jako skořápka s vajíčka a byla skutečně živým děvčátkem.
„Ach, má drahá Sněhulečko volala žena a běžela s ní do světnice.
Sněhulka rostla, ne po dnech, ale po hodinách. Sedlák se selkou, z ní měli převelikou radost Přicházely k nim dívky ze vsi, hrávaly si se Sněhulkou, strojily ji, povídaly si s ní, zpívaly jí a naučily ji všemu, co samy uměly.
Za tu zimu vyrostla Sněhulka jako třináctileté děvče, byla čiperná a všemu rozuměla. A byla běloučká jako sníh, očka měla modrá jako pomněnky a rusé vlásky dlouhé po pás; jen žádný ruměnec v tváři neměla, jakoby v ní ani živé krve nebylo.
Ale i tak byla krásná a při tom dobrá a ke všem přívětivá. „Podívej se, Ivane,“ říkala žena, „přece jen máme ve stáří radost.“ Ivan jí odpovídal: „Radost na světě netrvá věčně a zármutek také bez konce není.“
Minula zima. Sluníčko na nebi začalo hřát, na loukách se zazelenala tráva a v povětří šveholil skřivánek. Děvčata tančila a přitom si zpívala jarní písně.
Ale Sněhulka začala být nějak smutná, „Co je ti, dítě moje?“ říkala žena, „jsi nemocná? nebo tě někdo uhranul?“ Sněhulka odpovídala: „Nic mi není, matičko, jsem zdravá.“
Poslední sníh roztál, sady a louky kvetly, slavík i ostatní ptáci zpívali - všecko na světě se rozveselilo. Sněhulka ale byla ještě smutnější; vyhýbala se družkám a před slunkem se ukrývala do stínu.
Jen když pršelo a za soumraku bývala veselejší. Jednou přišla bouřka a napadlo krup; Sněhulka z nich měla radost, jako by to byly perly. Když pak slunko kroupy rozehřálo, tak pro ně plakala, jako by se sama chtěla v slzách rozplynout.
Minulo jaro a přišel den svatého Jana. Dívky ze vsi se chystaly do háje a zastavily se pro Sněhulku. Matka se ji bála pustit, Sněhulce se taky jaksi nechtělo, ale nemohly to děvčatům odepřít. „Jen mi, děvčátka, dejte na Sněhulku pozor,“ domlouvala jim žena, „však víte, že ji chovám jak oko v hlavě.“
„Dáme, dáme!“ křičely dívky vesele, vzaly Sněhulku za ruce a běžely s ní do háje. Vily si tam věnečky, vázaly z kvítí kytky a zpívaly si přitom svoje veselé i smutné písně. Sněhulka byla pořád, s nimi.
A když zapadlo slunce, složily dívky z trávy a drobného roští hranici, zapálily ji a postavily se do řady jedna za druhou, každá s věnečkem na hlavě. Sněhulka stála v řadě poslední.
„Dívej se na nás jak poběžíme,“ řekly jí „a běž taky za námi, nezůstávej pozadu!“ Začaly zpívat a jedna po druhé skákaly přes oheň.
Vtom něco vzadu za nimi zašumělo a žalostně zavzdechlo; „Ach!“ Ulekly se, hleděly jedna na druhou a zpozorovaly, že Sněhulka mezi nimi není.
„Snad se nám schovala,“ řekly si a rozběhly se ji hledat; volaly, houkaly, ale nijak ji nemohly najít.
„Snad utekla domů,\'\' řekly potom a běžely do vsi - ale Sněhulka ani ve vsi nebyla. Hledaly ji druhý den, třetí —
— prohledaly celý háj, ale po Sněhulce nikde ani památky. Kam se poděla? Odvléklo ji dravé zvíře nebo ji odnesl loupeživý pták?
Nikoli; ale když Sněhulka skočila přes oheň, vznesla se vzhůru jako lehká pára, která se svinula v tenounký obláček a vzletěla až do oblak.
y
