y
Enšpíglova řemesla
Když Enšpígl vyrostl, putoval rodným krajem, říkal lidem pravdu, trestal taškáře, lakomce a nelidy a pomáhal chudobným. Za nějaký čas vstoupil do učení k lakomému pekařovi. Ten mu dával denně tři tvrdé bochánky chleba a spát ho nechal v kolně, kam pršelo.
Pekaři musejí pracovat v noci, aby měli ráno pečivo hotové. Enšpígl poprosil mistra o svíčku, aby mohl prosívat mouku. „Je úplněk, prosívej ve světle měsíce,“ odsekl mu lakomý mistr. Enšpígl naházel v noci mouku lopatou na místo, kam svítil měsíc, jako by ji prosíval sítem, ale do měsíčního světla.
Pekař se ráno zlobil a nadával. Co teď? Než se mouka znova proseje, bude už pozdě zadělávat a sázet do pece. „Co kdybych skočil pro těsto k vedlejšímu pekaři?“ navrhl Enšpígl. „Skoč si třeba na šibenici a dones, co tam najdeš,“ křikl vztekle mistr. Enšpígl běžel opravdu na šibeniční vrch, našel tam uschlou ruku po zloději a přinesl ji pekaři. Pekař ho zažaloval u purkmistra.
„Teď uvidíš, co se Ti stane,“ pohrozil mu, když stáli před purkmistrem, a hned začal se stížností. Ale bylo mu divné, že Enšpígl nemluví, jen nehnutě stojí a vyvaluje oči. „Co je ti?“ zeptal se ho. „Nic mi není, ale řekls mi, že uvidím, tak koukám, abych viděl,“ řekl nevinně Enšpígl.
Tak byl konec se službou u pekaře a Enšpígl se učil krejčovině. „Šít musíš tak, aby nebylo vidět stehy,“ poroučel mu mistr. Enšpígl si vlezl se šitím pod káď. „Už to dovedu, tady na stehy vůbec nevidím,“ povídá. Ale krejčí, že to tak nemyslil, a aby vylezl ven.
Z nějakou dobu chtěl mistr, aby Enšpígl přišil rukávy ke kabátu. „Hoď ty rukávy na kabát a můžeš jít spát,“ řekl a odešel. Ráno nebyly rukávy přišity a Enšpígl se hájil: „Celou noc jsem házel rukávy na kabát a nic to nepomohlo, nedržely tam.“
Krejčí také Enšpígla vyhnal a tak šel do učení ke kováři. Kovář chtěl na tovaryších, aby dmýchali tak rychle, jak potřebuje. „Rychle, rychle za mnou s měchem!“ pobízel je. Jednou si vyšel do zahrady, Enšpígl vzal měch na záda a šel za ním. Kovář láteřil, ale Enšpígl mu vysvětloval, že dělá přesně to, co mistr chce. Jde za ním s měchem.
Kovář budil tovaryše už o půl noci a honil je do práce. Enšpígl si naložil jednou postel na záda a přišel do kovárny. Pak mu nezbylo, než aby se i s kovářem rozloučil.
Chodil po Německu a prohlašoval o sobě, že dovede vyléčit všechny nemoci. V Norimberku, kde měli plný špitál nemocných, slíbil řediteli nemocnice, že za dvěstě zlatých všechny vyléčí. Řekl šeptem každému nemocnému, že toho z nich, kdo nemůže chodit, spálí na prášek a tím práškem uzdraví ostatní.
Druhého dne se postavil před nemocnici a volal: „Kdo je zdravý, ať jde domů, kdo nemůže odejít, ať zůstane!“ Nemocní se polekali, že Enšpígl splní svou hrozbu a ať mohli jak mohli, odbelhali se všichni z nemocnice. Enšpígl dostal peníze na ruku a opustil město.