y
Koblížek na vandru
V malé chaloupce za malebnou vískou žili byli dědeček a babička. Celý život se měli rádi a v lásce spolu zůstávali, i když jim stářím na tvářích přibyla další vráska a občas je píchlo v zádech. Jednou tak dědeček seděl v kuchyni za stolem a povzdychl si. „Ach, babičko, to jsem ti ale dostal chuť na něco dobrého. Prosím, buď tak hodná, usmaž mi koblížky, ať má můj jazyk zase jednou posvícení.“ Babička nevěřícně zakroutila hlavou, jakýže je dědeček na stará kolena mlsoun. Ale že ho měla ráda, slíbila, že koblížky udělá.
Babička se dala do práce. Přichystala si džbánek mléka, droždí, homolku cukru, vajíčko. Jakmile však otevřela truhličku s moukou, polekala se. V truhličce skoro žádná mouka nebyla. Babička si povzdechla, koblížky z toho mála neudělá. Když ale viděla, jak je dědeček smutný, vzala metličku a poslední zbytečky mouky poctivě smetla na hromádku. Byla malá, jen co bys vzal do dvou hrstí. Pak zadělala těsto. Nebylo ho moc, bylo ho jen na jeden jediný koblížek.
Babička usmažila koblížek a dala ho na talířek. Talířek položila na okýnko, aby koblížek vychladl. Koblížek byl kulaťoučký, dozlatova usmažený a voněl. Ó, jak ten krásně voněl! Voněl po másle a jahodové marmeládě. Babička se usmála. Věděla, že až dědeček koblížek ochutná, chválou šetřit nebude. Však už dědeček po talířku pokukuje. Sliny se mu v puse sbíhají. Užuž vztahuje po koblížku ruku, když v tu se koblížek zachvěl, zavrtěl a hop, vyskočil z talířku a tradá, mějte se tu hezky, těšilo mě, spěchám poznávat svět.
Neposedný koblížek to vzal kalupem přes dvůr. Na dvorečku ho zastavil pes. „Haf, koblížku, stůj, já tě sním,“ štěkl pes. Koblížek byl ale nebojsa, postavil se před psa a dal se do smlouvání. „Nejez mě, pejsku. Když mě nesníš, zazpívám ti písničku.“ Pes neštěkl tak ani tak, koblížek tedy začal zpívat: „Já koblížek, koblížek, z mála mouky mísený, do zlatova smažený, babičce jsem utekl, dědečkovi jsem utekl a tobě, pejsku, taky uteču!“ A hup a šup, byl ten tam. Pes překvapeně bafl, na koblížek si musel nechat zajít chuť.
Koblížek se kutálel sadem. Když se protahoval skrz plaňky v plotě, zahlédla ho kočka. Skočila před něho a mňoukla: „Mňau, koblížku, stůj, já tě sním.“ I tentokrát měl koblížek pro strach uděláno. „Nejez mě, kočičko. Když mě nesníš, zazpívám ti písničku.“ Kočka měla písničky ráda, proto souhlasila. Koblížek hned spustil: „Já koblížek, koblížek, z mála mouky mísený, do zlatova smažený, babičce jsem utekl, dědečkovi jsem utekl, pejskovi jsem utekl a tobě, kočičko, taky uteču!“ A hup a šup, byl ten tam. Kočka udiveně mňoukla, na koblížek dozlatova usmažený si musela nechat zajít chuť.
Malý neposeda vesele poskakoval dál. Vandroval cestou necestou, kamínky přeskakoval, kaluže obíhal. Veselého pocestného zmerčil ušatý zajíc. „Koblížku, stůj, já tě sním,“ ňufl zajíc. Koblížek se nejprve zamračil, nelíbilo se mu, že ho zase někdo zdržuje, ale pak se přece jen zastavil. „Nejez mě, zajíčku, zazpívám ti písničku.“ Koblížek nečekal na odpověď a spustil: „Já koblížek, koblížek, z mála mouky mísený, do zlatova smažený, babičce jsem utekl, dědečkovi jsem utekl, pejskovi jsem utekl, kočičce jsem utekl a tobě, zajíčku, taky uteču!“ A hup a šup, byl ten tam. Zajíček zaskočeně zastříhal ušima, na neposedný koblížek si musel nechat zajít chuť.
Sluníčko svítilo a koblížkovi bylo na světě hezky. Klikatou cestičkou utíkal k lesu. Na kraji lesa ho zastavil vlk. Oči mu svítily, zubiska cenil, když chraplavě vrčel: „Koblížku, stůj, já tě sním.“ V koblížkovi byla malá dušička, když se vlkovi postavil: „Nejez mě, vlku, zazpívám ti písničku.“ Hned se uklonil a zanotoval: „Já koblížek, koblížek, z mála mouky mísený, do zlatova smažený, babičce jsem utekl, dědečkovi jsem utekl, pejskovi jsem utekl, kočičce jsem utekl, zajíčkovi jsem utekl a tobě, vlku, taky uteču!“ A hup a šup, byl ten tam. Vlk nespokojeně zavrčel, ale na koblížeka vandrovníčka si musel nechat zajít chuť.
I v lese se koblížkovi líbilo. Hopsal po měkkém mechovém koberci, poslouchal ptačí švitoření. Najednou lesní klid přerušil jakýsi lomoz. On se k němu skrz křoví dere velký medvěd. Břicho má velké, jistě stále hladové, a tak není divu, že hned na něj zabručel: „Stůj, koblížku, já tě sním!“ „Nejez mě, medvěde,“ opáčil koblížek. „Hezky se vedle mě posaď a já ti zazpívám písničku.“ Medvěd si čapl do mechu a poslouchal, jak koblížek zpívá: „Já koblížek, koblížek, z mála mouky mísený, do zlatova smažený, babičce jsem utekl, dědečkovi jsem utekl, pejskovi jsem utekl, kočičce jsem utekl, zajíčkovi jsem utekl, vlkovi jsem utekl a tobě, medvěde, taky uteču!“ A hup a šup, byl ten tam. Medvěd nechápavě zabručel, ale na koblížka čiperu si musel nechat zajít chuť.
Koblížkovi bylo do ejchuchú. Jak je malý, tak je smělý. Tolikrát už mu říkali, že ho sní, ale on se nedal. Když se před ním zčista jasna objevila kmotra liška, ani nečekal, až ho zastaví a sám od sebe spustil svou písničku: „Já koblížek, koblížek, z mála mouky mísený, do zlatova smažený, babičce jsem utekl, dědečkovi jsem utekl, pejskovi jsem utekl, kočičce jsem utekl, zajíčkovi jsem utekl, vlkovi jsem utekl, medvědovi jsem utekl a tobě, liško, taky…“ Avšak kmotra liška je mazaná, koblížka nenechala dozpívat. Lstivě zaskuhrala: „Koblížku, jistě krásně zpíváš, ale jsem stará, špatně tě slyším. Víš co, posaď se mi na hlavu a zapívej mi přímo do ucha.“
Koblížek byl rád, že ho kmotra chválí, její lstivý úskok neprohlédl. Posadil se lišce na hlavu a do jednoho ucha jí začal zpívat: „Já koblížek, koblížek, z mála mouky mísený, do zlatova smažený, babičce jsem utekl, dědečkovi jsem utekl, pejskovi jsem utekl, kočičce jsem utekl, zajíčkovi jsem utekl, vlkovi jsem utekl, medvědovi jsem utekl a tobě, liško, taky…“ Svou písničku ale nedozpíval. Liška pohodila hlavou, otevřela tlamu a ham. Snědla ho? Nesnědla? Kdo ví? Snad se koblížkovi podařilo utéci a putuje dál po světě. A jestli doputuje až k vám, milé děti, dejte si pozor, ať vám taky neuteče.
