Ryšaví voli táhli fůru slámy. Naši cestovatelé dohonili žebřiňák a vyšplhali se po visící slámě na pavézu, dlouhou tyč, kterou je sláma řetězy přivázaná, aby se nerozsypala. Sedí tiše na slámě. Gusta hledí na Janka, ale najednou se rozesměje: \"Bradu máš červenou. Jako rajče!\" \"A ty máš modrý nos. Jako švestka!\" Děti, nu uhodněte, proč měl Kulička švestkový nos a Jamka rajčatovou bradu? Kulička a Jamka nemuseli dlouho přemýšlet. Seděli na šustivé slámě a ta jim připomínala kolébavého draka z plakátu, který je nesl vzduchem, no a tehdy se tak pevně objímali ve velkém strachu, že si bradu i nos zabarvili od ještě nezaschlých písmen G.G. a J.J. Ale už museli seskočit ze slámy! Neboť voli, forman i fůra se blížili k jakési vesnici. Z komínů se kouřilo, ze dvorů štěkali psi. Ne, nechtěli vlézt slepě do cizího světa!
Ej, ej, velké štěstí! Právě když se spustili na zem a chtěli vyběhnout zpoza vozu, přefrčelo osobní auto a jen tak tak, že je nepřejelo! \"Jede jako vítr,\" řekl Gusta. Ale Janek si vzdychl a odpověděl: \"Jelo ... jako hrobník! Už-už mohlo být po nás. Ale Gusta spatřil při kilometrovníku mastný papír, a protože byl velmi hladový, rozbalil ho; byly tam kosti ze šunky a chlebové kůrky. Sedli si na kraj cesty a jedli, jedli, až jim pak těžká bříška podlamovala unavené nožky při dalším putování.
První noc špatně spali – bez otce plakátu, bez mámy ulice. Nocovali pod mostem. Cosi jim hřmělo nad hlavami, jako bouře. Nebyla to bouře, ani blýskavice, vždyť na obloze zářily hvězdičky. To hlomozily a praštěly trámy, když po dřevěném mostě přejížděly auta, motocykly, autobusy. Vyšli zpod mostu prokřehlí, od chladu, od hladu. Janek si sedl na dřevěnou hráz, lokty na kolena, dlaně na ustarané hlavě: \"jajaj, jak bude ve světě, jak?\" Gusta se chichotal jako zurčící potok pod mostem. Nikdy nebylo prý tak zle, aby nemohlo být hůře! Umyli se v potoce. Gusta si odbarvil nos a Janek odčervenil bradu. A pak už si Gusta na zaprášené cestě prozpěvoval do kroku: \"Veselá mysl půl zdraví, staří i mladí tak říkají. Smutné myšlenky – ti nemoc ti přivodí.\"
Šli cestou – necestou. Nejraději by měli křídla, protože krůčky jsou drobné a svět je velikánský! \"Jsou moje zvědavé myšlenky větší než celý svět?\" Mudroval Gusta. Nad světem je obloha, nad myšlenkami je lidské čelo, ale snad do rozumné hlavy se vejdou myšlenky o životě, o světě ... \"Já chci jíst,\" vzdychl Janek. \"Pojďme si snídani vyptat od lidí,\" radil Gusta. Ne, nešli. Lidé by je možná zavřeli do klece: jako podezřelé ptáčky. I Gusta byl velmi hladový, a tak tedy vymýšlel alespoň žertovné věty: Když už máme zuby, třeba nám i do huby protože nechceme přijít do záhuby ...
Janek vykřikl a ukazoval na pole: \"Oráč! Koně! Vůz! \"Rozběhli se k opuštěnému vozu. Oráč kráčel za pluhem na horní konec pole. Naši hladovci vylezli po zabláceném kole do vozu. Byly tam dva pytle s ovsem, dva koberečky na koňské hřbety, sedlákův kabát, z kapsy trčela dýmka ... \"Cože, copak oráč nic nejí? Pojďme rychle pryč, \"šeptal, funěl Janek. Ale Gusta povzbuzoval Janka i sebe: \"Hledejme, najděme, pak odejdeme!\" A co neprovedl? Z vozu skočil na oj; plazil se nahoru po něm, neboť na konci spatřil zavěšený bílý batůžek. Srdce mu bilo, zuby, nohy se mu třásly, ale odvážil se vlézt do batůžku. Za chviličku z něj vyhazoval kousky chleba. Žvýkali výbornou dobrotu; zbytek si odnášeli v kapsách kalhotek.
Dobře se jim leželo na úbočí kopce. Slunce pálilo, takže se prý opálí na čokoládovo! \"Pozor,\" vykřikl Janek, protože se lekl stínu nad hlavami. Jestřáb kreslil kola, kolečka; ej, ej, nepěkná věc by se byla stala: konec života malých cestovatelů! Zahynuli by jako velké žáby – v žaludku dravce, který sní všechno, co jen jeho nesní. Ale marně, marně jestřáb hledal kořist v hromadě kamení, kam chlapci vskočili. \"Gustíku, pohleď už ven,\" šeptal skrčený Janek. V tmavé, vlhké skrýši se jim těžko dýchalo. Tak, jestřáb se už vznášel až na bílém obláčku jako tmavá tečka. Vrátili se po kabátky na předešlý pelíšek. Tak, tak, svět je krásný, ale také plný různých nebezpečí! Večer vlezli přenocovat do trouchnivého stromu na kraji lesa.
Už je léto. Opálení, otužení chlapci, vlastně už mládenečci žijí v horách. Jankovi se už knírek černá pod nosem, a Gusta má fousky rezavé. Říká se, že prý rezaví lidé jsou horší, ale u Gusty o něčem takovém ani řeči. O jídlo nemají starosti. Země je štědrá matka vůči všemu stvoření, má dost a dost všeho, jen třeba hledat a pracovat. Lidé jsou nejpracovitější. Jedni pracují na polích, druzí v továrnách, třetí v dolech, v úřadech, v obchodech a leckde ... Horší je to s našimi tuláky ... Všude jsou doma, nikde nejsou doma! Gusta přemýšlí, vymýšlí: \"Ty, Janku, a proč my stále musíme chodit bosí?\" Gusta i Janek si hladili nohy: měli poraněné všechny prsty, i kůži sedřenou na patách. Nakonec vyhledali takové květy, ze kterých si mohli udělat bačkůrky. Gusta nosil žluté a Janek bílé. Chodili, běhali ve voňavých bačkůrkách.
Žili v jedlovém lese, v smrkovém kopci a všude bylo mnoho jahod. Ale když snědli dvě, byly najedení, když tři, byli již přejedení. Žaludečky musely mít rozum – za tloustnoucí jedlíky. Přestěhovali se na strmou skalnatou dubovou horu. Tam bylo žaludů a žaludů! A tak tedy vylezli na dub, že si najdou žaludy na míru svých nohou, obují se prý – jak do holínek. \"Jé, strašně jsem se vyděsit,\" vyjekl Janek mezi větvemi. Veverka ho skoro šlehla ocasem po čele. Pozorovali ji jak skáče z větve na větev, ba i ze stromu na strom. \"Vidíš, tak bychom mohli i my skákat,\" záviděl Gusta veverce. Obuli se do vydlabaných žaludů a začali seskakovat z muchomůrek. \"Málo skáčeš, Janku,\" kritizoval Gusta. Aby ukázal příklad, vylezl na pařez a seskočil. Ale špatně pochodil. Uklouzl po zádech dolů po drsném kořenu, až mu krev stékala do kalhot. Janek ho uložil do mechu a záda mu obkládal jahodovými lístky. A tolik dní, kolik je prstů na ruce, mu přinášel borůvky a maliny, dokud ho nevyléčil.
Tři dny pršelo a tři noci se blýskalo. Naši samotáři museli uždibovat rozmoklé maliny, jahody, borůvky – a vysedávat v dutinách .... Když se konečně vyčasilo, Gusta se rozběhl přes louku za barevným motýlem a Janek za Gustou, až se ocitli před chalupou v osamělém dvoře. Dívali se zpoza laťkového plotu. Na dvoře trčela podivná dýmka, vlastně pumpa u studny. U domovních dveří na hřebíku visel klíč, pod ním opřená metla ... Představte si, jak se strašpytel bál, když se odvážlivec vyšplhal nahoru po metle pro klíč. A skutečně zamčený dům odemkli a v kuchyni našli hotový oběd: vepřové kolínko v zelí, půl chleba a makované nudle.
Nocovali nad hájovnou ve vykotlané borovici. Ale na spáče něco spadlo – jako peřina. Nějaké hřeby je bodly do žeber a hú-hú ... To velikánská sova seskočila a chystá se na noční lov. Kulička a Jamka neztratili hlavu. Už létali na papírových dracích, ba téměř i na jestřábovi – a tak se odvážně zaklestili sově do stehen. Vynesla je, pořádně vyděšené, přes kopec a pole až k vesnici. Slyšeli odbíjet dvanáctou hodinu na věži, i vesnického hlásného troubit, ale sova zakroužila v tu chvíli nad zemí a vrhla se na kořist. Cosi zavřísklo jako myš. A sova zase vzlétla do vzduchu.
Svítalo ... Sova letěla za horu, letěla k holému vrcholku, nakonec sedla na starý hrad. Na rozpukané zdi snídala svou myš. Kulička a Jamka se přesunuli za kameny, jako mezi bedny, plné třpytivých pokladů. A pak první noc na hradě se jim zdálo o dávných loupežnících ... I Kulička a Jamka by rádi brali a loupili ... Nu ale jak a kde? Zanedlouho se jim naskytla příležitost. Pod hradem děti pásly dobytek. Batůžky, napěchované jídlem, si pověsily na větve a potom odbíhaly až na pole. Vyhrabaly si brambory, pod hradem si udělaly ohníčky a pekly brambůrky. A když večer ztichlo zvonění kravských zvonců, naši malí rytíři usilovně prohrabávali popel, a jéje, našli ještě dost a dost pečených brambor. Několik dní se dívali i celé hodiny na rozhádené pastýře, časté hádky: kdo prý jim odlomil z chleba, kdo ukradl z batůžku sušenou hrušku? Kulička a Jamka se v skrýši chytali za břicha, zatínali zuby – aby se nerozesmáli, vždyť to oni oni byli příčinou šarvátek! Nakonec se Kulička a Jamka odvážili na děti pokřikovat zpoza zdí. Ale to mělo za následek, že se povídalo po vesnici, že ve starém hradě prý cosi straší už i za bílého dne!
Gusta Kulička, šibal, přišel na znamenitou věc. Připlížil se krávě k vemeni a sál z něj mléko.„Hned nabývám sílu, když ho piji,“ chválil se ustrašenému Jankovi. Nakonec se i Janek osmělil, černobílá dojnice s velkým zvonkem přikulhala až k němu. Objal rukama ocas a lezl po něm nahoru; chtěl se protáhnout krávě na koleno a odtud na vemeno. Už se mu sbíhaly sliny na mlíčko, když v tom kráva prudce švihla ocasem. Janíček měl štěstí v neštěstí, že spadl do mechu. Gusta se mu smál a smál, ale Janek se nevzdával. Počkal, až si kráva lehla unavená do stínu. A pak se už napil mléka, až byl – jako velikánská slza.
Pastuškové, protože v ty časy byly děti ještě pověrčivé, už nepřicházeli – ze strachu před přízraky v hradě - pod hradní zdi. Ale krávy se přece jen za chutnou pastvou přitoulaly a přinášely našim rytířům dost a dost mléka. Gusta a Janek prožívali letní dny v pohodě a radostech. Zásoby potravin se jim hromadily v díře, odkud kdysi vypadla cihla. A tolik si nanosili semínek, lískových oříšků a ledačeho, že museli hledat nové díry v hradních zdech, aby zásoby mohly zůstat uchráněny před myšmi a deštěm. Malí rytíři měli celý velký hrad ve své moci.
Podzim je štědrý na úrodu. Štědrý i na smutek a skoupý na veselost. Ale následovala zima. Po ochlazení se Kulička a Jamka potloukali po hradě. Když napadl sníh, sedávali v úkrytu a louskali oříšky i sušené trnky a šípky, ale mráz se jim bolestivě, až k nevydržení zakusoval do jejich polonahých nožek. Promrzlý Janek prohlásil: \"vzdám se lidem! Ať dělají se mnou, co chtějí, jen když mi bude teplo! \" Promrzlý Gusta mu odporoval:\" No ještě to tak! Blázníš jako ta vánice? \"Jednoho rána, po nejmrazivější noci, opustili hrad a dobývali se závějemi k sousední vesnici. Večer vešli do prvního dvora. Zaslechli zevnitř veselou vřavu, zřejmě při štědré večeři. Gusta Kulička, človíček smělý – zaklepal. Ale nikdo ho neslyšel, Tak zaklepal ještě jednou, ale ani potom jim nepřišli otevřít. Zkrze klíčovou dírku, na promrzlé rytíře – na hlavičkách měli přilbičky z divokých kaštanů – čněl žlutý paprsek světla od sněhu na dvoře, jakoby podpíral dům, ve kterém se rodiče veselili s dětmi. \"Podívej,\" vykřikl Janek, \"hleď!\" Ukazoval na okno. Hle, v okenním skle je rozbitá dírka! Kulička i Jamka vylezli nahoru po polínkách naskládaných pod oknem – k rozbité tabulce. Jak vlezli dovnitř? Gusta se přikrčil a pomohl Jankovi vylézt mu přes záda až na hlavu, ... měli jste slyšet, jak klapaly Jankovy žaludové holínky na Gustově kaštanové přilbičce! Janek se opatrně přichytil skla, protlačil hlavu přes dírku a vpadl do mechu. A za ním i Gusta. Ten mech byl proto v dvojitém okně, aby zabránil zimě – pronikat do pokoje. Vnitřní okno byl odchýleno, tak měli možnost poslouchat rozhovor. Z talířů zavoněla pečená klobása. Gusta pošeptal Jankovi: \"Klobása je pro hladového milejší ... než pro mrtvého muzika.
Rodina, u které nezvaní hosté zdomácněli, se jmenovala Bumbalovi. Otec, matka, babička – a tři Bumbalata: Janek, Jožka a Marka. Kulička a Jamka museli tiše ležet v mechu, dokud Bumbalovi nedovečeřeli. Nakonec šli spát. Vnitřní okno pootevřela Marka Bumbalová, aby měli čerstvý vzduch. A když už všichni usnuli a spokojeně chrupali, před kamny na koberci tančila světýlka z pece. Janek se naparoval, když vlezli z okna do pokoje: \"Pokud nenajdeme něco dobrého ... snězme Bumbalovy.\" Našli na stole v mísách, v miskách klobásy i paprikovanou slaninu, když se vyšplhali vzhůru po nohách stolu, a tak jedli a jedli. Byli v tom tančícím světýlku z pece – jako hravé opičky. Najedli se, až škytali mastnotou. \"Kde budeme nocovat?\" Přemýšleli pod stolem. Vtom zaslechli nástěnné hodiny. Jedenáct úderů. Sytým jedlíkům bylo najednou teplo jako v letních vedrech. Hle, pod hodinami visí jakési jedlové šišky na tenoučkých řetízcích. Vedle hodin hřebík, na něm kožich, pod kožichem truhlice. Vyšplhali se do dřevěných hodin. Velká ručička pod Gustou začala klesat, když se na ni pověsil, ale Janek mu podal pomocnou ruku a přitáhl ho na tyčkový balkónek.
V noci je vzbudila veliká žízeň. I otec Bumbal se vzbudil a byl se napít vody z kbelíku na lavičce v koutě pokoje. A podobně uhasili žízeň i naši hodináři. Ráno sledovali Bubmalovy, co všechno dělali a jedli. Druhý večer se rozhodli prolézt z pokoje přes kuchyni, přes komoru – na Bumbalovu půdu. První noc byla pro ně krutá, když spali na holé podlaze. Přes den se důkladně rozhlédli pod šindelovou střechou; na cihlové podlaze dřevěné trámy, podél nich truhly, truhličky; najednou Janek vyskočí na sloupek a vykřikne: Kocour! Nebyl to kocour, ale beranice po nebohém starém Bumbalovi. Kulička a Jamka ji nakonec přivlekli za komín, aby beranička byla postelí pro jejich teplé noclehy. Žili v hojnosti. Hle, na pantu visí klobásy, v truhlici jablka v plevách, v pytlících loupaná semena ... Mládenečci tloustli, ale také toužili po lidech, proto chodili častěji nocovat do hodin v pokoji. Jednou slyšeli mluvit o náměsíčnících. Měsíční světlo prý některé lidí vytáhne z postele – a hybaj na procházku po střechách! Jednoho dne Gusta shodil ze snopu zpod střechy velkou makovici. Otevřeli ji tak, že na ni položili destičku, houpali se, houpali, až makovici rozmáčkli. Ej, najedli se máku, že pak hned zaspali. Vzbudil je šramot! Ach, nejsme náměsíční? Přes okénko hleděl na ně z hvězdné oblohy stříbrný měsíc. A víte co provedli chytráci? Přivázali se provázkem jeden druhému za nohy. Snad je prý měsíční světlo nedokáže na střechu vylákat!
Nocovali v hodinách, stará matka Bumbalka vyprávěla strašidelné pohádky. Kulička a Jamka zbystřili uši, když hospodyně Bumbalka vyřkla hrozbu – proti myším v komoře. Že chodí okusuvat potraviny, ba olizují už i smetanu v mléčnici. Ó, prý si půjčí kocoura od sousedů, i kdyby měla dát za něj i živého berana, jen ať kocouřisko vychytá myši! Naši lupiči-myšáci v hodinách ztuhli. Kocour přijde mezi ně! Kvůli myším, které nemají s krádežemi nic společného, vždyť podlaha v komoře je cementová, takže o dírkách ani slechu. Ale co! Máme se snad zříci jídla? Strach má velké oči! Co kocour přišel k Bumbalům, od té doby na půdě bývalo ticho. Kulička a Jamka přemýšleli o svém dalším životě. Co si mají počít? Čím chtějí být, čím?
Ukázalo se jaro. Sníh se odebral z vršků do potoka, travička vykukovala, děcka se ozývala z každé strany. Kulička a Jamka prožívali rušné dny, v očích strach před kocourem a v uších – jejich vlastní jména: kulička, tři kuličky ... Nebo: jamka, do jamky, vedle jamky! Co to, cožpak o nich vědí už i děti na dvoře? Hle, radí se na zápraží, jak je pochytat! Dej mi mou kuličku, zde máš svou kuličku! Do jamky ji, do jamky! Kulička padla do jamky! Ne, nebylo jim do smíchu, dát se chytit, aby děti házely \"kuličku do jamky\". Raději utéct, dokud je čas! Naposledy nocovali v beranici za komínem. Vyběhli do předjarního světa. K lidem do dvorů se už báli vejít. Hle, kočka číhá za plotem na ptáčky. Před chalupami psi štěkají na pocestné ... Ach, naši uprchlíci zhubli, neboť v přírodě ještě nic zralého do žaludků nebylo.
Žili na pasece daleko od lidí. Jednoho dne si Gusta vymyslel nepěknou kratochvíli. Jakou? Pavouk si porozpínal po větvích sítě na mouchy. Zrána se na pavučině třpytily kapky rosy, tak není divu, že pavouk mouchy zamotal a za mušího nářku cucal z nešťastnic krev. Gusta chtěl mít vlastní zábavu! Lapal mouchy na pasekách a házel je do pavučin. A pak číhal, co pavouk, a smál se, co moucha ... Vykřikl na Janka, opalující se klidně na slunci: \"Pojď se dívat. Pojď mouše na pohřeb! \"Janek nešel, ale Gustovi řekl své. Pavouk si může mouchy lapat, protože je to jeho potrava! Vyčítal Gustovi, že chce mít radost s cizí bolesti, tedy z muší smrti. \"Vidím, vidím, Janku, nejsi mým dobrým kamarádem,\" urazil se Gusta. A slovo dalo slovo, až se rozkmotřili. \"Už tě nechci slyšet,\" zlobil se Gusta, \"už tě nechci vidět, ty, ty lítostivče!\" A za takových řečí se rozešli, každý na opačnou stranu.
y
