y
O Budulínkovi
Na samotě u lesa stála chaloupka. V chaloupce bydleli dědeček, babička a jejich vnouček Budulínek. Skromně si žili, ale do ouvej jim nikdy nebylo, vždyť měli jeden druhého. Smutnil-li jeden, druhý ho rozveselil. Dědeček se staral o zahrádku, pěstoval hrášek, mrkev, kedlubny i zelí. A babička se otáčela ve světnici, aby bylo uklizeno a navařeno. I Budulínek se snažil starouškům pomáhat, hleděl přiložit ruku k dílu. Ale to víte, byl ještě malý a někdy při práci spíše překážel. To ho pak dědeček s babičkou poslali, aby si hrál.
Jednoho dne babička zjistila, že má spížku jako vymetenou. Nebyl v ní ani jeden pytlík s moukou či cukrem, omastku zbyla jen malá lžíce. Povzdechla si, že polévku bez mouky nezapraží. Nic se nedalo dělat, budou se muset vypravit na nákup. Jenomže cesta ze samoty do města je daleká, Budulínek ji neujde. Má krátké nožky, hned ho bolí a pofňukává, dokud ho dědeček nevezme na záda a kus cesty ho nenese. Ale tentokrát dědeček a babička budou mít těžký nákup a na Budulínka jim nepostačí síly.
Bylo rozhodnuto, Budulínek zůstane doma sám. Babička mu uvařila oběd a dědeček přinesl z kůlničky dřevěné polínko, aby si s ním hrál. Bude-li Budulínek chtít, dokáže hrou polínko v panáčka proměnit. Spolu si budou hrát, panáček mu pomůže chaloupku ohlídat. „Budulínku, nikam nechoď, hrej si jen ve světnici,“ rozkázal dědeček vnoučkovi. „A až ti bříško zahraje hladovou muziku, na kamnech máš misku s hráškem, sněz ho, zasytí tě,“ poradila mu babička. Oba pak svorně dodali: „Hezky si hrej, dveře nikomu neotvírej.“
Babička s dědečkem odešli a Budulínek si hrál. Jenomže hra s polínkem ho brzy omrzela. Vzal z kamen misku s hráškem a začal ho jíst. Náhle kdosi zaťukal na okýnko. A ejhle, ona to byla kmotra liška a hned spustila: „Budulínku, hrášek jíš, když se se mnou rozdělíš, povozím tě tam a zpět, budem spolu dovádět.“ Malý chlapec zaváhal. Vždyť slíbil, že nikomu neotevře. Pak ale mávl rukou a lišku do světnice vpustil. Sotva liška dojedla hrášek, Budulínek jí skočil na záda a křikl: „Slib svůj splnit hleď, s Budulínkem po světnici jeď!“
Kmotra liška svůj slib splnila, Budulínka po světnici vozila. Budulínek se smál, radostí výskal. Lstivá liška se pousmála. „Ty se směješ, to jsem ráda, veselého kamaráda donesu svým lištičkám, malým, hodným dětičkám.“ Rázem měl Budulínek po radosti. Liška vyskočila na lavici, z lavice na okýnko a z okýnka hop a šup, k lesu utíká, stopy ocáskem za sebou zametá. V liščí noře bylo Budulínkovi ouvej. Liščatům se malý kluk pranic nezamlouval. Schválně ho pošťuchovala a zlobila, jen aby Budulínek fňukal a stýskal si po dědečkovi a babičce.
Když se dědeček s babičkou vrátili domů, polekali se. V chaloupce byl nepořádek, jako kdyby v ní řádilo deset rarachů. Lavice převrácená, z misky, co v ní byl hrášek, zbyly jen střepy. Babička se rozplakala: „Dědečku, stalo se neštěstí, zloděj nám ukradl našeho malého Budulínka. Co si bez něho počneme?“ Dědeček očima pátral po světnici, hledal stopy po lapkovi. A už je vidí. Na okýnku našel tři liščí chlupy. „Neplakej, babičko, já vím, kdo nám Budulínka vzal. Když vzal, tak vzal, však zase rád vrátí.“
Místo pušky popadl dědeček housličky, místo kanonu vzala babička bubínek. Společně se pak vydali do lesa, aby Budulínka vysvobodili. Liščí obydlí našli lehce. Už z dálky slyšeli, jak se z něho ozývá Budulínkův nářek. Staroušci se postavili před noru a spustili muziku. „Bumtarata na bubínek, ztratil se nám Budulínek, fidlajdá na housličky, vraťte nám ho, lištičky.“ Stará liška měla toho muzicírování právě dost, chtěla mít klid. Vyslala liščího kluka, aby muzikantům ukázal zuby a vyhnal je z lesa pryč.
Sotva malý lišák vystrčil čenich z nory, dědeček ho chytil za ucho a šup s ním do pytle. Pak staroušci zahráli nanovo, a to se ví, že hlasitěji: „Bumtarata na bubínek, ztratil se nám Budulínek, fidlajdá na housličky, vraťte nám ho, lištičky.“ Stará kmotra liška se zamračila. Pročpak lišáček neposlechl, pročpak muzikanty nezahnal? Rozkázala liščí holce, aby bráškovu chybu napravila. Lištička opatrně vykoukla z nory. Dědeček k ní rychle přiskočil a lap, i malá liščí holka už je v pytli.
I do třetice spustili muzikanti svou písničku. Tentokrát k hraní a zpívání přidali i tanec. Babička se otáčela dokola dokolečka a dědeček podupával do rytmu. „Bumtarata na bubínek, ztratil se nám Budulínek, fidlajdá na housličky, vraťte nám ho, lištičky.“ Stará kmotra liška se rozzlobila. Má to ale neposlušné děti. Místo toho, aby lišáček s lištičkou muzikanty vyhnali, ještě s nimi tancují. Bez rozmyslu, ve zlobě vyběhla ven z nory a skočila přímo do pytle, který na ni dědeček nastražil.
Dědeček utrhl proutek a začal ji vyplácet. „To máš za to, liško, že jsi nám Budulínka ukradla. A pro liščata mám taky bolavou nadílku, aby si pamatovala, že nemají malým klukům ubližovat.“ Když dědeček vyprášil liškám kožich, pustil je na svobodu. Hned utekly hlouběji do lesa. Pak babička zavolala na Budulínka, aby vylezl z nory ven. Uplakaný Budulínek skočil starouškům do náruče, oba je zulíbal a pevně se k nim přitiskl. Všichni tři se pak šťastně vrátili domů. Zlé bylo odpuštěno, zůstalo jen to dobré a o tom se dnes vypravují pohádky.
