y
Perníková chaloupka
V chaloupce na kraji lesa bydleli tatínek a maminka. Moc toho neměli. Ale jeden poklad v chaloupce přece jen byl – dvě krásné a hodné děti. Starší dcerka se jmenovala Mařenka a mladšímu synkovi dali jméno Jeníček.
I když byly děti ještě malé, snažily se rodičům pomáhat.
Jednou se tatínek vypravil do lesa pro dříví. Mařenka si vzala džbánek na maliny, Jeníček hrníček na borůvky, a že půjdou s ním.
V lese bylo krásně. „Nechoďte daleko, smíte jen tam, kde ještě uslyšíte zvuky mé pily a sekery,“ prohlásil tatínek a dal se do práce.
Děti se hned rozeběhly po měkkém mechu. V lese bylo tolik k vidění. Tam se schovával zajíc, tu z větve na větev přeskočila rezavá veverka. A těch malin a borůvek! Och, jak ty byly sladké a veliké. A tamhle na pasece jsou další…
Děti zapomněly na tatínkova slova. Brzičko se vzdálily od mýtiny, na které tatínek sekal dříví.
Najednou se sluníčko vydalo do hajan. Začalo se stmívat. Zvířátka se chystala ulehnout do pelíšků. Sova svým hlubokým hu-hú ohlašovala brzký příchod černé noci.
Děti se polekaly. Zašly hluboko do lesa. Vydaly se zpátky, volaly na tatínka: „Tati, tatínku, kdepak jsi?“
Ale marná snaha. Tatínek je neslyšel, byl daleko. Jistě děti hledal. Jenomže snadnější by bylo najít jehlu v kupce sena než dvě malé děti v tmavém lese.
Nejspíš Jeníček a Mařenka někde překročili bludný kořen. Zpáteční cestu na mýtinu ne a ne najít. Jeníček začal natahovat moldánky. „Mařenko, já se bojím, ztratili jsme se.“
„Neboj se, Jeníčku. Brzy vyjde měsíc a posvítí nám na cestu,“ chlácholila ho sestřička.
Mařenka měla pravdu. Měsíček vyšel a svým svitem projasnil noční tmu. Děti uviděly pěšinku a vypravily se po ní.
Šly, klopýtaly, až doškobrtaly k chaloupce. Ale jaká to byla chaloupka! Celá, celičká byla upečená z perníku.
Děti se hned pustily do ochutnávání. Mařenka si uždibla z plůtku a Jeníčkovi zachutnal marcipán, který zdobil vrátka. Pak si Jeníček všiml, že perníkové došky jsou polity čokoládou. Nelenil, přistavil si žebřík a vylezl na střechu.
Mňam. To byla dobrota.
Jeden perníkový došek ulomil i pro Mařenku. „Mařenko, chytej,“ zavolal Jeníček a hodil Mařence dobrotu.
Jen co se Mařenka zakousla do voňavého perníčku, otevřely se dveře chaloupky a v ní stála ježibaba. „I to se podívejme, hosti přišli a bez okolků se dali do hodování,“ zaskuhrala babice.
„Promiňte, babičko, my jsme měli hlad,“ omlouvala se Mařenka. Jeníček slezl ze střechy, i on se studem začervenal. Věděl, že co mu nepatří, bez dovolení brát nemá.
Ježibaba se úlisně usmála. „Hladové děti ke mně zavítaly, no to mě těší, raduje. Tak pojďte dál, robátka, nebojte se, u mě vám bude dobře.“
Děti se k ježibabě přiblížily na krok. Lap. Babice je čapla. Mařenku popadla za sukýnku, Jeníčka za kalhoty a šup s nimi do kozího chlívku. Zavřela je na petlici a zle se rozesmála. „Kozu nemám, ale mám dvě pacholátka, ta si vykrmím a pak je sním.“
Ježibaba dětem přinesla perníčky, koláčky, mísu s kaší a rozkázala jim, aby jedly.
Děti úlekem nevydaly ani hlásku. Poslušně vzaly do rukou lžíce a začaly jíst. Nechutnalo jim, baže ne, ale bály se ježibabu neposlechnout.
Sluníčko na nebi vědělo, kde nebohé děti jsou. Prozradit to tatínkovi a mamince nemohlo. A tak Jeníček s Mařenkou už kolikátý den přebývali v kozím chlívku.
Jednoho dne ježibaba přikázala Mařence, aby zatopila v peci.
Pak přinesla velkou lopatu a křikla na Jeníčka: „Kluku, posaď se na ni, do pece půjdeš jako první.“
Jeníčkovo srdíčko tlouklo na poplach. Začal se vymlouvat. „Já ale nevím, jak se na lopatě sedí. Nikdo mě to nenaučil.“
Mařenka mu přispěchala na pomoc: „Co kdybyste nám to, babičko, předvedla? Pak to jistojistě budeme umět.“
I když ježibaba pekla dobrý perník, vtipné kaše moc nepojedla, nebyla příliš bystrá. Řekla dětem, ať tedy lopatu dobře drží a ať se pozorně dívají, jak se na ni sedá.
Posadila se na lopatu a radila: „Hezky se skrčte, abyste se do pece vešli.“
„Ne, Jeníček, ale ty půjdeš do pece jako první,“ vykřikla Mařenka.
Jeníček s Mařenkou strčili ježibabu do pece. Jeníček za ní zabouchl dvířka. „Tak, a máš to, babice, už nám neublížíš.“
Děti se chytily za ruce a utíkaly pryč. Běžely po pěšině, běžely po mechu. Přeběhly hluboký les, až doběhly na mýtinu, kde se s tatínkem viděly naposledy. Odtud cestu domů už dobře znaly.
Doma tatínek s maminkou po nich velmi smutnili.
Jaká byla jejich radost, když se Jeníček s Mařenkou náhle objevili na prahu chaloupky. Ani vypovědět to nejde.
Všichni se objímali, radovali, že se spolu zase shledali.
A babice z perníkové chaloupky? Neptejte se, děti. To víte, byla zlá a po zlém se jí taky vedlo.
