y
O červené Karkulce
Byla jednou hodná dívenka. Kdo ji znal, měl ji rád. Ale nejraději ji měla její babička, která zůstávala nedaleko v lese. A ta babička darovala jí jednou k svátku krásnou červenou Karkulku na hlavu. Poněvadž jí Karkulka slušela, říkali dívence potom jen Červená Karkulka nebo krátce Karkulka.
Jednou jí maminka povídá: „Pojď sem, Karkulko! Zde máš bábovku a láhev vína; doneseš to babičce. Víš, že jest již stará a slabá. Pochutná si na tom. Ale jdi hezky pomalu, abys neupadla. Rozbila bys láhev a babička by neměla ničeho. Tak buď pozorná a jdi. Babičku hezky pozdravuj a řekni jí, aby byla zase brzy zdráva. A jdi cestou a nechoď do lesa.“ Karkulka se radovala, že půjde k babičce a že jí ponese něco dobrého. Proto s radostí řekla: „Všechno to, maminko, dobře vyřídím.“
A šla do lesa. Nebála se, všichni ji měli rádi a nikdo jí posud neublížil.
Když tak šla lesem, potkala vlka. Ale také se ho nebála. Nevěděla, že je vlk zlé zvíře a že nemá citu v těle. „Kam pak, Karkulko?“ ptal se jí vlk. „Jdu k babičce do lesa. Babička je již stará a nemocná a proto jí maminka posílá bábovku a víno. Až si babička na něm pochutná, bude zase zdráva.“ „Kde pak zůstává, Karkulko, babička?“ „V lese, jsou tam tři velké ořechy před domem.“ Vlk si myslil: „Tahle malá holčička by mi asi chutnala. Jak bych to udělal, abych ji dostal.“ Chvíli tak vedle ní šel a najednou povídá: „Karkulko, podívej se, co tam v houští je krásných květin. Proč pak se po nich ani neohlédneš?“
Karkulka si myslila: „Natrhám květin a udělám babičce hezkou kytku. Času mám dosti a babička se zaraduje.“ I položila bábovku a víno a šla trhat květiny. Šla pořád hlouběji. Jak květinu utrhla, uviděla jinou a ta se jí zdála krásnější.
Vlk se však mezitím rozběhl k babičce a zaklepal na dveře. „Kdopak to klepá?“ ptala se babička. „To jsem já, tvoje Karkulka, babičko. Nesu ti bábovku a víno.“ „Vezmi tedy za kliku a otevři si! Jsem slabá a nemohu s postele.“ Vlk vzal za kliku a otevřel si a vešel do světnice. Než se babička vzpamatovala, vlk přiskočil k posteli a milou babičku spolkl. Potom se oblékl a její šaty, vzal si její čepeček a lehl si do postele. Za chvíli přišla Karkulka. Dlouho trhala květiny, až si vzpomněla, že bude pozdě a že by se maminka o ni bála, kdyby dlouho nepřišla. A tak pospíchala k babičce. Když vstoupila do světnice, hezky pozdravila a řekla: „Babičko, maminka vám posílá bábovku a víno. Pěkně vás pozdravuje, abyste byla brzy zdráva.“
Ale vlk ležel v posteli a měl peřinu až po uši přetaženu. „Co pak, babičko, mně ani nepřivítáte?“ ptala se Karkulka. „Vítám tě, Karkulko!“ „A jaké to máte dnes divné uši?“ „Abych tě lépe slyšela.“ „A jaké to máte dnes divné oči!“ „Abych tě lépe viděla.“ „A ruce vaše jsou takové podivné!“ „Abych mohla lépe jíst koláč.“ „A ústa a zuby!“ „Abych tě sežrati mohla.“ A již vyskočil vlk s postele, milou Karkulku popadl a spolkl. Když se tak dobře najedl, ani neměl chuti, aby šel do lesa na svůj pelech. Lehl si do postele a usnul. Při tom chrápal jako by dříví řezal.
Myslivec šel kolem a když slyšel v domečku chrápání, povídá si: „Proč pak dnes babička chrápe, snad není nemocná?“ Vstoupil do světnice a místo babičky uviděl vlka. Dobře ho znal a již dlouho po něm pásl. Hned si pomyslil: „Snad pohltil babičku a ještě ji zachráním.“ Vzal nůž a vlku břicho rozpáral.
Sotva nařízl břicho, vyskočila Karkulka a po ní babička. To bylo radostí. Myslivec si vzal vlčí kůži na kožich, babička si pochutnávala na bábovce a víně a Červená Karkulka, ta si svatosvatě umínila, že nikdy více nepůjde sama do lesa, ale jen hezky po cestičce, jak maminka vždycky poroučí.
