V jedné vesnici bydlela statná koza, která měla čtyři kůzlata
Kůzlata byla velice neposlušná a stále se mezi sebou prala. Ta velká koza – jejich maminka – je pořád napomínala, ale nebylo to nic platné.
Jakmile odešla z domu, kůzlata se hned poprala, všecko rozházela a udělala doma velký nepořádek. Vlk, který bydlel v lese, dostal na kůzlata chuť, protože měl moc rád maso.
+6
Když byla kůzlata sama doma, přiběhl k jejich chaloupce a chtěl se dostat dovnitř, aby mohl kůzlata sežrat. Ale koza maminka přísně nakázala kůzlatům, aby nikomu neotvírala a žádného do chaloupky nepouštěla. Vlk prosil: „Kůzlátka, otevřete, to jsem já, vaše maminku.“ Ale kůzlata poznala vlka. Smála se mu: „Vlku, to jsi ty, my tě poznáváme, protože naše maminka má tenký hlásek, my ti neotevřeme.“
Vlk běžel honem ke kováři a dal si u něho opilovat jazyk, aby měl tenký hlas. Pak se vrátil před chaloupku, ve které se kůzlata mezi tím hádala, prala a dělala velký nepořádek. Vlk zavolal tenkým hláskem: „Kůzlátka, otevřete, jsem vaše maminka a nesu vám čerstvé lupeníčko!“
Kůzlátka otevřela a vlk se na ně vrhl a spolkl je. Jenom jedno se schovalo pod kádi a tak se zachránilo.
Vlk si velice pochutnal na dobrých kůzlatech, které teď měl v břiše a jak už to bývá, po dobrém napapání si pěkně lehl a usnul. Břicho měl jak obrovskou peřinu a spokojeně spal. Když usnul, tak to jedno kůzlátko, co se schovalo pod kádí, vyběhlo ven a volalo o pomoc.
Zaslechl to pan hajný, který už dávno na vlka číhal. Honem, honem, přes potok, přes luka utíkal, co mu nohy stačily, kůzlatům na pomoc. Byl nejvyšší čas! Málem by se byla kůzlata ve vlkově břichu udusila.
Hajný vzal nůž, rozřízl vlkovi břicho a kůzlátka vysvobodil
Teď kůzlata poznala, že svou neposlušností by byla málem přišla o život a proto už se nikdy neprala, byla hodná a poslušná a pěkně papala lupení, které jim jejich hodná maminka – koza donesla.