y
Obušku, z pytle ven!
V chalupě s děravou střechou hospodařila pradlena. Zle se jí vedlo. Vedle praní prádla se musela postarat i o tři syny – Toníka, Vaška a Františka. Kluci rostli, ale do statných chlapů měli ještě daleko. Máma si dělala starosti. Z toho mála, co za vyprané prádlo dostala, sotva uživila jeden krk, natožpak čtyři. Bída si podávala dveře s nouzí, chlapci mívali hlad. Pradleně bylo do ouvej.
Když už se to bídné žití nedalo vydržet, nejstarší Toník rozhodl: „Mámo, půjdu do světa. Třeba tam najdu štěstí a kus ho donesu i domů.“
Máma synovi cestu nerozmlouvala. Ukrojila krajíc z pecnu chleba a dala mu své požehnání.
Toník šel, kam ho nohy vedly. Věřil v dobré lidi, a tak když uviděl na mezi stařečka, posadil se k němu, že spolu porozpráví.
Dědovi nebylo dvakrát do řeči. Takovou zasmušilost Toník znal, a proto podal dědečkovi krajíc: „Najezte se, dědoušku, hned vám bude veseleji.“
Děda uždibl kousek chleba a usmál se. „Je mi veseleji. Potkal jsem hocha dobrého srdce. Máš málo, skoro nic, přesto ses o to se mnou rozdělil. Na oplátku se teď já budu dělit s tebou.“
Stařeček vytáhl z kapsy bílé plátýnko, rozprostřel ho a zašeptal: „Ubrousku, prostři se.“
V tu ránu se na něm objevil talíř s voňavou pečínkou. Toník se nestačil divit. „Na co čekáš, jez,“ pobídl ho stařeček. Když Toník dojedl, stařeček mu ubrousek dal.
Toníkovi bylo do skoku. I když domů pospíchal nejkratší cestičkou, brzy ho zastihla tma. Hleděl, kam by hlavu složil, a pak si povšiml hostince. Neváhal a vstoupil.
Hostinský byl zlý mužský, kluk jako za groš kudla se mu nelíbil. „Co tady chceš? Táhni, odkud jsi přišel!“ utrhl se na chlapce.
„I nevyhánějte mě,“ hlesl Toník, „když mě necháte v hostinci přespat, královsky vás pohostím.“ Aby Toník dokázal pravdivost svých slov, vytáhl ubrousek a poručil mu, aby se prostíral. Ubrousek hned dával, o co si řekl. Na stole zavoněla pečená husa, knedlíky se zelím, máz piva, buchty a koláče.
Hostinského do jídla dvakrát pobízet nemusel. Jedl a celou dobu myslel jen na to, jak by ubrousek získal. A vymyslel to podle svého rozumu – když Toník usnul, kouzelný ubrousek mu vyměnil za obyčejné plátýnko.
Chlapec se šťastně vrátil domů. Už od dveří volal, že má něco, čím nadobro vyženou hlad z domu. Položil ubrousek na stůl a radostně poroučel: „Ubrousku, prostři nám klobásky, jelita, pečeni, koláče a něco na zapití.“
Jenomže ubrousek nic neprostřel. Chudák Toník jím mával, desetkrát ho obrátil, prosil i láteřil – nestalo se nic.
„Měli jsme hlad, tak holt tu hladovou písničku budeme pískat dál,“ prohlásila máma. Mávla rukou a šla si po své práci.
Po čase se do světa vydal prostřední syn Vašek. Šel stejnou cestou jako jeho starší bratr. Není divu, že i Vašek uviděl na mezi dědouška. „I copak, dědo, nohy vás už nenesou?“ zeptal se. „Nenesou, hochu, nenesou,“ přitakal děda.
Vašek ulomil ze stromu silnou větev, vyrobil z ní hůl a podal ji dědovi. Staroušek se z jedné strany opíral o hůl, z druhé o Vaška. Společně tak šli kus cesty.
„Že jsi mi, chlapče, ulehčil cestu, odvděčím se ti.“ Dědeček hvízdl, v tu ránu na cestě stál šedý oslík. „Je tvůj,“ prohlásil děda.
„Co budu dělat s oslem? Po vlastních nohách širý svět lépe přejdu,“ bránil se Vašek.
„Ber, Vašku, ber. Není to obyčejný osel, když mu poručíš: ‚Oslíčku, otřes se!‘, nasype ti plnou kapsu zlaťáků.“ Stařeček dořekl a zmizel.
Vašek vyskočil na oslíka, a že s ním pojede domů, tam se uvidí, zdali děda nelhal. Avšak i jeho zastihla noc a rozhodl se, že přespí v hostinci. Hostinský nebyl jen zlý, ale i tuze chamtivý mužský, pocestný na oslíku se mu pramálo líbil. „Táhněte odsud, darmožrouti.“
„I nevyhánějte nás,“ hlesl Vašek, „za postel s teplými peřinami a voňavou stáj vám královsky zaplatím.“ Pak poručil oslíkovi, aby se otřepal. V tu ránu se z oslíka začaly sypat zlaťáky. Vašek je sesbíral, zacinkal jimi v dlaních a hned byl váženým hostem, kterého si hostinský předcházel.
Ale sotva host usnul, hrabivý hostinský zázračného oslíka vyměnil za obyčejného osla.
Chlapec se šťastně vrátil domů. Už od dveří volal, že má něco, čím nadobro vyženou bídu z domu. Zavedl oslíka do světnice a poručil mu: „Oslíku, otřes se, ať si můžeme vyspravit střechu nad hlavou.“
Jenomže oslík se neotřásl, ani jeden zlaťák necinkl. Chudák Vašek ho hladil, za uši vykrákal, prosil i láteřil, nestalo se nic.
„Měli jsme bídu, tak holt tu bídu s nouzí budeme třít dál,“ prohlásila máma, mávla rukou a šla prát namočené prádlo.
Voda v řece plynula, jako by se ani nic neudálo. Událo se, stalo se. Nejmladší Frantík si začínal dávat dvě a dvě dohromady. „Tak se mi zdá, bratři, že se nám stala velká nespravedlnost. Půjdu a srovnám to.“
Toník s Vaškem se Frantíkovi smáli, že neopeřená písklata mají zůstat sedět doma v hnízdě. Ale on nedal jinak, než že půjde. A šel stejnou cestou jako jeho bratři. I on potkal stařečka, a jak byl plný odhodlání popasovat se s lidskou zlobou, všechno dědečkovi řekl.
Stařík pokýval hlavou a podal mu pytel s obuškem. „Což o to, odvaha ti nechybí, když ale s domluvou nepochodíš, požádej obušek o pomoc. Stačí říct: ‚Obušku, z pytle ven!‘ a on už spravedlnosti pomůže na svět.“
Frantík poděkoval, vzal dědečkův dar a namířil si to rovnou k hostinci.
Otevřeným okýnkem chlapec viděl, jak si zlý a hamižný hostinský užívá ukradených darů. Seděl za stolem, jednou rukou se přehraboval v hromádce se zlaťáky, ve druhé držel pečené stehýnko a ládoval se k prasknutí.
Frantík zvolal: „Pane hostinský, povídám vám po dobrém, vraťte, co jste vzal mým bratrům.“
Hostinský se zamračil, ke zlobě a hamižnosti se mu do srdce nastěhovala i lež. „Nebudu vracet, co je mé. A maž odsud, jinak uvidíš!“ Rozlícený hostinský se hnal po Frantovi.
Ten uskočil, rozvázal pytel a hup, obušek byl venku a spravedlnosti začal brát míru na kabát. Zlému, hamižnému a ulhanému hostinskému obušek nabančil.
„Au, auvaj,“ úpěl hostinský, „všechno vrátím, všecičko.“ Frantík otevřel pytel a obušek se do něj poslušně schoval.
Toník i Vašek bratra nedočkavě vyhlíželi. Velmi se podivili, když viděli, jak se vrací na oslíku a zvesela na ně mává kouzelným ubrouskem. „Konec hladu, konec bídě, konec zlobě, konec křivdě, čeká na nás dobré žití, bez hádek a snad i bití.“
Doma František schoval pytel s obuškem hluboko do truhly. Věřil, že už ho nebude nikdy potřebovat.
Nepotřeboval, a nepotřebovali ho ani máma s bratry. Dobře se jim žilo. A jestli neumřeli, šťastně užívají dědových darů až dodnes.
