a protože nebyla do sešitu zapsána, mohla si dělat co chtěla. Vypochodovala tedy ze třídy na chodbu. Vpředu si vykračovalo písmenko T, ze slova stůl,
potom R, které zbylo z krávy, za ním občas zahoukalo A, protože patřilo k vlaku a pak šla ještě další písmena. Ale co to,
z písmen je najednou malý traktor. Traktorek, právě vyjíždí ze školy. Traktorek je malý jako stůl, strakatý jako kráva a bafá si jako vláček. Už je to tak, všechna písmena, která Ondra vynechal, se změnila v traktorek. Tak vidíte, traktorek je na světě. Uhání po ulici, vesele si bafá, zatímco Ondra je už doma a píše rychle úkol. Tak rychle, že je v něm zase plno chyb. Jen poslouchejte: Domácí úloa. Karlštejn je známý had. Kominík vylezl na vysoký kmín. Maminka umyla špinavé sody. „Ondro, Ondro, v každé větě ti chybí jedno písmeno.“ Ondra nás však neslyší, a ani neví, že písmena, která se nedostala do sešitu, opět od něho uraženě odešla. Jenomže jak tak lezla ze dveří, najednou to už nebyla písmena, ale veliké zvíře, které se u nás hned tak nevidí. Jestliže si zopakujete písmena, která Ondrovi chybí v úloze, hned to zvíře poznáte.
Ano, ano, z domku, kde bydlí Ondra, se vyvalil hroch. To víte, lidé se polekali, kdosi telefonoval do zoologické zahrady. Ale hroch právě vběhl na silnici, kudy ujížděl traktorek. To víte, traktorek je nezkušený, hroch neohrabaný, nikdo z nich se nevyhnul a už se srazili. Nebojte se, traktor i hroch byli jen z písmen.
Jak do sebe vrazili, písmena se rozsypala. Nic se tedy celkem nestalo, jenom kulaťoučké O se někam zakutálelo a písmeno T se nemohlo vyhrabat z příkopu, protože si pochroumalo nožičku. Ostatním písmenům však nic nescházelo a hned na sebe začala pokřikovat. „Jéje, vy jste také z Ondrova sešitu? To je přece zapomnětlivec, že? Prosím, ať si nějaké písmeno vynechá, proč ne, chybami se konec konců lidé učí, ale proč zapomněl právě nás? Mohli jsme už dávno sedět v sešitě na lince a co by nám chybělo?“
Tohle všechno si písmenka povídala a přitom vesele poskakovala až se všelijak pomíchala, zpřeházela a rozdělila. A podívejme se, najednou tu na ulici vyrostl a vykvetl pěkný hrachor. A co tu zůstalo? Už jenom pět písmenek – K- T- R- E- K- avšak už tu nejsou ani tahle písmenka, protože se pěkně seřadila a je z nich malé zvířátko. Ani jsme si nevšimli jaké, protože se hned zahrabalo do země. Ale to nevadí, známe přece ta písmena, takže si jméno zvířete můžeme sestavit. K – R – T – E – K – krtek. Hrachoru, který zde zůstal opuštěn, se moc nedařilo, to víte, ulice není záhon, a tak chudinka usychal, až ho zůstalo míň než polovina H – R- hr.
Jednoho dne však z domku, kde bydlel Ondra, vyběhla dvě krásná písmena – A a D- a prozpěvovala si, neboť byla ze slova hudba, které právě Ondra psal. Jakmile dvě zbývající písmena z hrachoru uslyšela zpívat A a D, hned se ozvala: písmeno H křičelo: „Že na vás Ondra zapomněl?“ Písmeno R volalo: „Pojďte k nám, bude tu veseleji, postavte se rychle za mne, ať je z nás něco lepšího.“ Písmeno A, protože bylo z hudby, si ještě zazpívalo: „A-A-A-A,“ a písmeno D k tomu brnkalo na své bříško. A pak obě hupla za H a R.
Věřte, nevěřte, v mžiku stál na ulici hrad. To se rozumí, lidé se divili a auta se musela vracet, protože pod hradem nebyl tunel. Předseda MNV byl ale rád, že teď mají v městě takovou pamětihodnost a hned dal natisknout vstupenky, neboť druhá třída chtěla jít do hradu na školní výlet. Žákům se hrad líbil, prolezli ho zezdola nahoru, a zhora dolů. I Ondra tam byl, i jemu se hrad líbil. A protože uměl psát, tak na jednu zeď vyryl své jméno, ačkoliv se to nesmí. Ondra píše rychle, to už o něm víme, jenomže zapomíná na písmenka, ale to vlastně také víme. A představte si, že tentokrát ve svém podpisu zapomněl dokonce na dvě písmena, vynechal O a A. „Hurá, už je nás zase víc,“ volá hrad a objímá O i A.
Jenomže teď už nemůže být hrad hradem. A opravdu, najednou tu stojí ohrada. Ještě štěstí, že děti měli jedničku z tělocviku a mohli ohradu přelézt, jinak by se domů nedostali. Na ulici tedy stojí ohrada a předseda MNV musí dát vstupenky do sběru, poněvadž do ohrady se nechodí na vstupenky. Do ohrady se vlastně vůbec nechodí, od toho je přece ohrada, aby se dovnitř nechodilo. A tak tu mají zapomenutá písmena klid. Mezitím Ondra píše další úkoly, píše je rychle a stále vynechává písmena. Místo plenka napíše Lenka, místo krok napíše krk, místo vousy napíše vosy, místo kozlík napíše kolík, místo písek napíše písk a místo kapsička napíše kasička. Písmenka padají Ondrovi z okna, lezou ze dveří, ale tam je ohrada a tak nemohou dál. Zkusí se tedy seřadit, ale je z nich POUZE P a to je moc málo, to není žádná věc, ani zvíře. Ohrada je stále ještě ohradou, kdepak tam nikdo nevleze, tam je vstup zakázán. Přece jen však někdo do ohrady vlezl a vůbec za to nemohl, to víte krtek, leze pod zemí, neví že je nad ním ohrada a tak se podhrabe. Když krtek v ohradě, vystrčil nad hromádku hlíny čumáček, hned ohrada zapomněla, že je ohradou a křičela: „No nééé, vždyť je to náš krtek. Že jsi náš krtek?“
Jenže, jak si ohrada vesele poskočila, rozsypala se přímo na krtka a najednou tu z obou byla zase jenom písmena. Protože ohrada zmizela, přiběhla samozřejmě i písmena POUZE P, takže tady najednou byla velká kupa a hemženice písmenek. Kdekdo si myslel, že z té spousty písmen, už nikdy nic nebude, i samotná písmena si to myslela. Ale pak šla kolem Terezka. „Copak se tu děje?“ ptala se. „Proč tady tak tancujete?“ „Tak vida, my umíme tancovat,“ pomyslela si písmenka a hned se jim Terezka zalíbila. A hned jí všechno chtěla povědět. Začala se tedy zase přemisťovat. „Jestlipak se nám podaří vylíčit všechny příhody?“ uvažují písmenka ze slova ohrada. „Musíme se důkladně pomíchat,“ připomínají písmena ze slova krtek. „Honem, honem, my už také chceme něčím být,“ pospíchají ta nejnovější zapomenutá písmenka pouze p.
Terezka se směje, jak písmenka pobíhají, klopýtají a jak se přeskakují. Ale pak je překvapena, ze všech písmen je najednou POHÁDKA PRO TEREZKU. To víte, písmenka byla ráda, že jsou pohádkou a Terezka zase byla ráda, že má pohádku, od které se dověděla o všech těch příhodách zapomenutých písmenek. Poněvadž však měla Terezka strach, aby se jí pohádka nerozsypala, poslala nám ji sem, do knížky. Pohádka už tedy není jenom pro Terezku, ale taky pro vás.
Konec.
y
