Jednou ho ale překvapilo, když se kůň k němu otočil a povídá: „Pokud mě budeš poslouchat, budu tvým ochráncem i rádcem. Dobře se ti povede.“ Princ se podivil, že kůň mluví, ale slíbil, že ho poslechne. Jeli, kam koník prince nesl, až u jedné skály zastavil a kopytem do ní kopl. Skála se otevřela a uvnitř se objevila pěkná, pohodlná stáj.
Koník řekl princi: „Nech mne tu a sám jdi do hradu. Vydávej se za němého. Král tě přijme do služby, ale dávej pozor, ať se nepodřekneš. Kdybys cokoliv potřeboval, přijď za mnou, třikrát zaklepej, a skála se ti otevře.“ Princ poslechl. Král přijal němého hocha do služby a brzy zjistil, že je velmi šikovný. A že na všechno odpovídal „bajaja“, zůstalo mu jméno Bajaja. Všichni si ho brzy oblíbili.
Král měl tři dcery. Nejstarší se jmenovala Zdoběna, druhá Budinka a ta nejmladší Slavěna. U těch tří dívek byl Bajaja nejradši, a měl to také od krále dovoleno. Vždyť byl němý a nosil jedno oko zavázané – jak by se mohl princeznám zalíbit? Princezny ho ale přece měly rády, a všude musel chodit s nimi. Té nejmladší ale sloužil nejraději, a co pro ni udělal, bylo vždy nejkrásnější, takže ji sestry v žertu škádlily.
Jednou král povídá smutně Bajajovi: „Ty nevíš, jaké neštěstí nám hrozí, pomoci nám nemůžeš, ale přesto poslouchej – před lety přilétli do našeho království tři draci. Devítihlavý, osmnáctihlavý a sedmadvacetihlavý. Po té, co sežrali skoro všechen dobytek, chtěli se pustit do lidí. Abych se draků zbavil, musel jsem jim své tři dcery slíbit. Draci hned odletěli. Včera u skály znovu spatřili tři veliké draky a tak musím, já nešťastný král a otec, zítra dát první princeznu drakovi, pozítří druhou a pak třetí.“
Bajaja šel k princeznám. Ale ty seděly v černých šatech, tváře měly bílé jako z mramoru, a plakaly, že mají svůj mladý život dát drakovi. Bajaja se je snažil utěšit, ale ony ho přes samé slzy ani nevnímaly. Celé město bylo potaženo černým suknem a zármutek byl ve všech koutech, neboť každý královskou rodinu miloval.
Bajaja tajně spěchal ke skále, třikrát zaklepal a skála se otevřela. Pohladil koníkovi lesklou hřívu a řekl: „Koníku jdu za tebou pro radu.“ Nato začal koníkovi vše vypravovat. Koník odpověděl: „Zítra časně zrána sem přijď, a já ti povím ostatní.“ Druhý den ráno ještě za soumraku ho koník přivítal a řekl: „Nyní zdvihni pod mým žlabem kámen, a co tam najdeš, to vyndej.“ Bajaja poslechl a vyndal z díry truhlu. V té našel troje krásné šaty, meč a uzdu na koně. „Ty troje šaty jsou tvoje, napřed ale vezmi ty červené.“
Šaty byly červené, stříbrem a diamanty vyšívané, k tomu byl bílý a červený chochol. Bajaja se oblékl, připjal si meč a uzdu hodil koni přes hlavu. Koník mu radil: „Drž se na mém hřbetě. Nesmíš se bát a spolehni se na svůj meč.“ Mezitím se v zámku všichni loučili se Zdoběnou, a ta když přijela ke skále, kde pobýval drak, padla v mdlobách na zem. Pak se otevřela skála, ze které se dívala devítihlavá saň po své kořisti. V tu chvíli přiběhl kůň, na něm seděl rytíř a mečem se začal ohánět a hlavy sekat, až usekl všech devět hlav. Ihned se na koníkovi otočil a ujížděl pryč. Zdoběna se probrala a viděla, že je zachráněna.
Podobně se vedlo i její sestře, Budince – když dojela k jeskyni, vystoupil z ní drak a v té chvíli se přiřítil princ, celý v bílých šatech se zlatým vyšíváním, brnění a přilbici měl ze zlata s bílým chocholem a tak sekal mečem, až všech osmnáct drakových hlav utnul. Jeho koník mu v tom pomáhal a mrštně se pohyboval. Po té, co se s drakem vypořádal, odjel tak rychle, že mu Budinka ani nestihla poděkovat.
„Já vím, sestry,“ řekla Slavěna, když byly pohromadě, „vy jste rytíři nestihly ani poděkovat. Ale já před něho kleknu a tak dlouho budu žádat, aby se mnou šel, až to udělá.“ „Co se směješ, Bajajo?“ ptala se Zdoběna, když viděla usmívající se tvář němého. Ale Bajaja začal skákat po pokoji a dával na srozuměnou, že se těší na toho rytíře. „Blázne, ještě tu není,“ odpověděla Zdoběna.
Třetí den jela Slavěna a s ní jel sám král. Srdce se nebohé Slavěně hrůzou třáslo, když pomyslila, že pokud vysvoboditel nepřijde, bude draku dána na milost. V tom okamžení se přiřítil na svém koníkovi rytíř. Měl na sobě světlomodré, stříbrem, diamanty a perlami bohatě vyšívané šaty; k tomu bílý a modrý chochol. Tak jako první dva draky, zabil Bajaja i třetího, ačkoliv on i jeho kůň mdlobou div neklesli. Král prosil rytíře, aby s nimi jel do hradu, Slavěna dokonce před ním klekla. Koník se však otočil a odjel i s rytířem pryč. Princezna i král se smutně vraceli domů bez zachránce.
Štěstí na hradě však netrvalo dlouho, protože brzy král dostal od sousedního krále výzvu k válce. Král věděl, že soused je mnohem silnější, tak poprosil o pomoc knížata. Ti neváhali a pomoc přislíbili, protože král jim za odměnu přislíbil své dcery. Před večer bitvy se konala hostina, potom se král rozloučil se svými dcerami a Bajaju prosil, aby na princezny dohlížel. Bajaja se staral o princezny, jak jen mohl, ale najednou si vzpomenul, že stůně a že si půjde sám obstarat bylinky. Princezny si pomysleli, že je blázen a nechaly ho jít. On ale hned šel svého koně žádat o radu, zda by mohl králi pomoci. Koník ho přivítal, poručil mu, aby oblékl bílé šaty, vzal meč, vsedl na něj, a odjeli spolu do bitvy.
Válka trvala již mnoho dní a královo vojsko sláblo. Když se však mezi nepřáteli objevil jinoch v bílých šatech a zlaté přilbici s bílým chocholem, seděl na koni a rozdával rány na všechny strany, povzbudilo to královo vojsko a postavilo se hrdinovi po boku. Zakrátko nato museli nepřátelé ustupovat. Po vítězství chtěl král mladíkovi alespoň poděkovat – všiml si však, že na noze krvácí a tak mu nejprve ovázal ránu svým šátkem. Princ poděkoval a než se král vzpamatoval, byl pryč.
Když se král, jako vítěz, vrátil domů, oslovil Bajaju, “jak jsi řídil náš dům, když jsem byl pryč?“ Bajaja pokynul, že dobře, ale princezny se daly do smíchu a Slavěna pravila: “Musím ti žalovat, otče! Začal stonat, lékař ho chtěl léčit, ale on si sám šel hledat byliny. Přišel za dva dny, celý chromý a churavější, než byl dříve.“ Král se na Bajaju obrátil, ten však se usmál a zatočil se na patě, a ukazoval, že mu nic není. Když slyšely princezny, že jejich vysvoboditel opět otci v boji pomohl, nerady svolily stát se manželkami knížat.
Král přemýšlel, jak to má s odměnou vyvést. “Slíbil jsem své dcery těm, kteří budou nejvíce pomáhat, ale vy všichni jste mi věrně pomáhali. Nechci nikomu ublížit, proto se postavíte do řady pod balkon mých dcer. Každá hodí jablko a ke komu se dokutálí, ten se stane jejím manželem.“ Knížata souhlasila, mezi ženichy stál i Bajaja. Nejdříve házela Zdoběna, její jablko se kutálelo k Bajajovi, ale ten uhnul a dokutálelo se k mladému knížeti. Pak házela Budinka, i toto jablko se kutálelo k Bajajovi. Ten se opět uhnul a ono se zakutálelo k druhému sličnému knížeti. Třetí házela Slavěna. Před jejím jablkem Bajaja neuhnul a s radostí jej sám sebral.
Běžel za ostatními na balkon a klekl před princeznou. Ale ona se mu vysmekla a běžela do svých pokojů. Plakala, že si musí vzít němého. Král se zlobil - slib je slib. Na to se konala hostina a po hostině bylo rytířské klání. Slavěna seděla celá smutná. Bajaju nebylo nikde vidět. Všichni chtěli Slavěnu rozptýlit, proto právě jí poprosili, aby rozdávala ceny vítězům. Slavěna nakonec svolila.
Když rytířské klání vrcholilo, přijel rytíř na krásném koni v modrém šatu a s modrým chocholem a žádal, aby se mohl také zúčastnit. Král svolil, rytíř se poklonil a začal se s knížaty potýkat. Jednoho po druhém přemohl a stal se vítězem. Slavěna mu šla předat zlatý pás. Rytíř před ní poklekl, a když mu pás dávala na krk, slyšela sladká slova: „Ještě dnes si pro tebe přijdu, má nevěsto.“ Pak jí ruku políbil a zmizel.
A zase se hodovalo, ale Slavěna nechtěla mezi hosty a tak seděla ve svém pokoji a myslela na to, co jí rytíř pošeptal. Měsíc vystoupal vysoko na oblohu, když naposledy nesl od skály věrný koník svého pána. Když ho donesl až ke hradu, seskočil Bajaja dolů, pohladil ho, poděkoval mu a koník mu zmizel z očí. Nerad ztratil princ svého věrného přítele, ale v hradu ho čekala sladká odměna.
Zamyšlená Slavěna seděla v pokoji a myslela, že princ už nepřijde. V tom se otevřou dveře a ona před sebou uviděla svého vysvoboditele. „Zlobíš se na svého ženicha, že se před ním skrýváš?“ ptal se Bajaja. “Proč se mě na to ptáš, vždyť nejsi můj ženich,“ šeptala Slavěna. „Jsem, před tebou stoji němý Bajaja, který Ti kytky vázal, od smrti vysvobodil tebe i tvé sestry a otci ve válce pomohl. Já jsem tvůj ženich!“
Pak vstoupila Slavěna s rytířem do hodovní síně, aby představila svého ženicha – němého Bajaju. Teprve v té chvíli nastala ta pravá veselice. Po svatbě odjel Bajaja se Slavěnou zpět ke svým rodičům. Jak byl překvapen, když slyšel, že mladý král zemřel. Jeho rodiče si už dávno mysleli, že i on je mrtvý a tak nyní oslavovali jeho příchod. Na zámek i do celé země se vrátila radost, protože Bajaja i jeho žena byli spravedlivými vládci a každý v zemi je miloval.
y
