y
Princezna na hrášku
V jednom království panovali král a královna. Měli syna, prince Ondřeje. Král byl rozvážný muž, královna hodná žena, a tak není divu, že z Ondry vyrostl moudrý a dobrý princ. Protože čas běžel, jak běžet má, král a královna zestárli, zatímco z Ondry se stal statný muž na ženění. Věděl, že se jednou bude muset posadit na trůn a převzít vladařské povinnosti, ale také věděl, že když jsou na starosti dva, kteří spolu v lásce žijí, hned je všechna tíha světa poloviční. Princ se proto rozhodl, že se vypraví do světa a najde si nevěstu. Milou a laskavou princeznu.
Když princ Ondra dojel do prvního království, ve kterém měli princeznu na vdávání, byl příjemně překvapen. Princezna Liběna byla krásná jako obrázek. Hezky se na prince usmívala, zdála se mu milá. Jenomže brzy princ zjistil, že krásná tvář ještě neznačí hezkého ducha. Liběna své sluhy přehlížela, nikdy jim nepoděkovala, pouze je zahrnovala rozmařilými příkazy. Princ poznal, že je princezna pyšná a marnivá a ze všech lidí nejvíce miluje jen sebe. Ondrovi nezbývalo nic jiného než se vydat hledat jinou princeznu.
Nemusel jet daleko, hned ve vedlejším království měli princeznu, která toužila po snubním prstýnku. I princezna Anika byla velmi hezká. Vlasy jí zářily jako sluníčko, oči měla jako modré nebe. Jenomže jak se ukázalo, byla trochu hloupá. Vlastně ne trochu, ale hodně. Ta její hloupost pramenila z lenosti. Z lenosti se nenaučila číst a psát, pro lenost si nechtěla hlavu namáhat počítáním. Ani s takovou ženou by Ondra nebyl šťastný. Rychle se s princeznou rozloučil a odjel. Princezna Anika jen pokrčila rameny, bylo jí to jedno.
Když princ Ondra projížděl třetím královstvím, líbilo se mu v něm. Všude bylo uklizeno, a když v hostinci pochválil panovníka, že zemi dobře vládne, dozvěděl se, že ne král, ale jeho dcera o všem —v zemi rozhoduje. Princ chtěl princeznu poznat, a tak se vydal na zámek. Princezna Vladana byla velmi praktická. Hned rozhodla, že se za prince provdá. Avšak ani s touto princeznou se Ondra neoženil. Bylo mu nepříjemné, jak princezna panovačně rozhoduje o jiných, moudrost v tom princ Ondra neviděl.
Princ se smutně vrátil domů. Rodičům nevěstu nepředstavil. „Královští rodiče, nezlobte se, asi zůstanu navěky sám. Chtěl jsem se oženit jen s pravou princeznou, která by byla krásná tělem i duší. Ale všechny princezny, které jsem poznal, mě zklamaly. Jedna byla marnivá a namyšlená, druhá hloupá a líná, třetí panovačná.“ Král pokýval hlavou, souhlasil se synem. O takové princezny by ani on nestál. Královna si potají utřela slzy. Přála si radovat se z vnoučat, takto se jich asi nedočká.
Dny a měsíce plynuly. Jaro vystřídalo parné léto a po něm přišel chladný podzim. Už několik dní v kraji pršelo. Jedna bouřka střídala druhou. Nebylo radno v tom nečase putovat. A tak se strážný velmi podivil, když někdo zabušil na vrata. Jakmile otevřel špehýrku, aby se podíval, kdo se v dešti a takhle k večeru dobývá na zámek, udiveně povytáhl obočí. Venku stála dívka. Byla promočená až na kost. Tichým hlasem prosila: „Prosím, pusťte mě dovnitř.“ Strážný se zamračil: „To by tak hrálo, abych otvíral kdejaké tulačce. Jako by té mokroty měla dívka málo, po tvářích jí začaly i téct slzy. „Nejsem tulačka, jsem princezna.“ Strážnému se dívky zželelo, vždyť jen nelida by jí nepomohl. I co, předvede ji před krále, však on už si bude vědět rady.
Král, královna i princ právě seděli u krbu, když do komnaty vstoupil strážný s dívkou, která se choulila pod mokrým pláštěm. „Pane králi, tady, to děvče o sobě tvrdí, že je princezna. Já nevím, moc se mi to nezdá, ale nemám to srdce ji hnát do té sloty. Mohla by...“ Víc strážný říkat nemusel. Princ, kterému se dívka na první pohled zalíbila, k ní přiskočil, podal jí suchý pléd a rozhodl: „Samozřejmě u nás princezna zůstane, místa máme dost.“ Královna přívětivě dodala: „Hned přikážu služebné, aby vám připravila pokoj a rozesílala postel.“ Dívka se vděčně usmála, úklonou všem poděkovala.
Král nebyl s princovým rozhodnutím spokojený. Bručel si pod vousy: „Ze světa si žádnou nevěstu nepřivedl, a teď se motá kolem cizinky, o které nic neví. Co když je to lhářka?“ Ale královna stála při synovi. I jí se dívka líbila. „Myslím, králi, že to princezna je. Všiml sis jejích očí? Byly to oči šlechetného člověka.“ „Láry fáry, babské řeči,“ zlobil se král. „Chci mít jistotu, že nesedáme podvodnici na lep.“ Královna se tajuplně usmála. „Jistotu mít budeš, o to jsem se už postarala. Je-li to princezna, nebo lhářka, dozvíme se ráno.
Zatímco všichni na zámku spali, dívka nemohla usnout. Neklidně se převalovala z boku na bok. Sotva kohout přivítal ranní slunce, na dveře její komnaty zaťukali král s královnou. „Dobré ráno, jakpak jste se vyspala?“ zpříma spustil král. Když královna viděla, jak dívka otálí s odpovědí, povzbudivě se usmála: „Copak? Špatně se vám spalo?“ Dívka se osmělila: „Pane králi, paní královno, prosím za odpuštění, vypadám jako nevděčnice, ale celou noc jsem oka nezamhouřila. Jsem celá otlačená, jako bych spala na lůžku z kamení. Rozesmátá královna odhrnula peřiny a nazvedla matraci. O „I kdepak, má drahá princezno, nespala jste na kamení, ale na hrášku.“
Dívka jménem Klára pak zůstala na zámku. Všichni šiji velmi oblíbili. Princ zjistil, že má Klára nejen krásnou tvář, ale i dobré srdce. A tak není divu, že se zanedlouho konala svatba. Král s královnou předali Ondrovi a Kláře své vladařské povinnosti. Protože byl mladý král rozvážný muž, mladá královna byla hodná žena, i jejich děti byly moudré a dobré. A jelikož byly i zvídavé, nechaly si vyprávět tajemství malého hrášku, který si jejich rodiče schovali na památku do zlaté truhličky.
