y
Šípková Růženka
Poslouchejte tichounce, uslyšíte pohádku o Šípkové Růžence. Za horami zámek stál, bydlela v něm královna a král. Ti si spolu rozuměli, štěstí, zdraví, lásku měli, neměli jen děťátko a to chtěli zakrátko.
Král koně osedlal, do lesů černých se vydal k sudičce stařičké, ať mu kouzlem dá děťátko maličké. Sudička za lektvar bylinný žádala pozvání na křtiny. Královna obrovskou radost měla, na pozvánku však zapomněla.
Za devět měsíců porodila děvčátko krásné, jak z růže poupátko. A proto nazvali Růženkou tu holčičku malinkou. Tři sestřičky sudičky u její hlavičky sklání se, zpívají písničky: „Budeš krásná, milá, pracovitá, lidem umět naslouchat, s chutí papat zeleninu a rodiče poslouchat.“
Ke křtinám bohatou hostinu vystrojili, dvořané tančili, smáli se, jedli a pili. V tom bez varování uprostřed radování sudička stařičká přehlušila hudbu, naštvaně pronesla strašlivou sudbu: „Nechali jste mě v černém lese stát, proto budete sto roků spát, Růženka píchne se trnem, zámek usne a zmizí pod drnem!”
Zlé sudbě rodiče Růženčini zabránit chtěli svými činy: Vytrhali všechny růže, bodlák i trnku, co píchá do kůže. Nic ostrého nechat nemohli, spálili vidle, nože i jehly.
Vyrostla Růženka. Bylo jí šestnáct let, když vydala se na výlet. Do věže vlezla, sudičku nalezla. Ta se temně usmívala, keřík přitom zalévala. Růženka zvědavá na vše se vyptává: „Je to užitečný květ?” „Včelky z něho dělají med, pyl na svých nožičkách nosí po všech růžičkách, z nich vyrostou šípky. Šípkový čaj pomáhá od chřipky.”
„Pojď jen blíž a prohlédni si, kolik v sobě tají krásy. Překrásně voní, jméno máš po ní. Říkáme jí růže, pozor, píchat může!” …kapka krve skanula. A Růženka?Na sto let nám usnula.
Stoletý spánek přemohl i zámek: Usnuli zrovna, když oběd jedli vsedě, každý na své židli. Bez pyžam a bez polštářů hlavy složili do talířů. Šašek si zívnul, dříve než zdřímnul. Jen co zavřeli očka, usnuli pejsek i kočka. a nad hlavami v letu holubice. Strnula i hořící svíce.
A malý keříček růžových poupátek rostl si den po dni, v pátek i ve svátek. Včelky se radovaly, hnízda si budovaly. Medu měly plné úly, zatímco zarostla střecha kůlny, věže, hradby, nádvoří, brána, příkop, cimbuří.
Nikdo už nevěděl, jak zámek vypadal, pod vahou plevele nejspíš se rozpadal. Sto let houštím zarůstal. Kdekterý pobuda v trní zůstal, když se chystal si nakrást bez starosti. Zbyly pak v houštinách po něm kosti. Až pravý princ se ukázal, trní posekat dokázal.
Mečem švihal tam a sem, prosekal cestu za nosem na konec zahrady do staré věže. Tam spatřil Růženku spící vleže. Když viděl, jak je krásná, polibkem vzbudil ji ze sna. A spolu s ní na celém zámku všichni se vzbudili z dlouhého spánku.
On hezký, hodný a vtipný byl, Růžence hned se zalíbil, tak vzala si ho za muže, s láskou, co každé zlo přemůže. Za horami zámek, který každý zná, bydlí v něm princ a princezna. Ti si spolu rozumějí, štěstí, zdraví, peníze mají. Nemají jen děťátko a to chtějí zakrátko...
