y
Všetečný vrabeček
V ptačí budce na střeše se narodil vrabeček. Pojmenovali ho Čim. Oblíbily si ho děti i zvířátka z celého domu. Byl tak moudrý a všetečný, že o něm vyzpěvovali všichni ptáci kolem domu, ba i lidé se smáli jeho šibalstvím.
Na venkově lidé nemají vrabce rádi, neboť obvykle pustoší zahrádky, vyzobávají zrní na polích a znečisťují půdy. Ale náš Čim takový nebyl. Sedával na televizní anténě, houpal se na drátech a poslouchal televizní noviny ba i zprávy z rozhlasu.
Každodenní kousky, které vrabeček Čim od rána do večera natropil, byly jako nejkrásnější pohádky v televizi. Prohlédl všechna smetiště, prohlédl všechny balkony, zda nenajde něco na „zub“. Když našel na smetišti zahozenou housku se šunkou nebo chleba s máslem, měl z takové dobroty náramnou radost.
Jistě si umíte představit, jak se jeho maminka hněvala, když Čim přišel domů celý umazaný. Na hlavě měl máslo, na nožkách a v zobáku držel kousek šunky. Chlapče, ty upatlaný Čime, krmíš se odpadky na smetisku, místo aby sis šel nasbírat zrní, ty lenochu, ty upatlaný Čime. Potom ho přísná matka strčila do hrnce s vodou, a Čim matce odseknul: „Maminko, zbytečně se zlobíš, já krást zrní na pole nepůjdu.“
Ale vrabeček Čim se na potulkách po smetisku nepolepšil, ale kazil i ostatní ptáčky. Jeho dobré srdíčko se nemohlo smířit s tím, když viděl v klecích uvězněné ptáčky, rybky v akváriu, nebo malou žabku rosničku v láhvi. Ptáčatům na balkon nosil ze smetiště v zobáčku kousky tvarohového koláče, zbytky rohlíků i všelijaká semínka z plevelů, které tam rostly.
Že měl dobré srdíčko, občas přiletěl i k rybičkám a přinášel jim v zobáčku drobné mravence, nebo mravenčí vajíčka. Jednou jim donesl i ždibec rybičky z odhozené krabičky sardinek.
S rosničkou v otevřeném okně byl největší kamarád. Chytal pro ni na skle okna mouchy a jiný zatoulaný hmyz. Když hodně kvákala, obyčejně Čim věděl, že bude pršet, to si totiž povídali i lidé v domě.
Jenom fousatého kocoura, co se na balkoně vyhříval, nemohl Čim vystát. Ten se vůbec dobře nechoval, vyvaloval oči jako zbojník a naháněl ptáčátka. Čimovi nedovolil ani zobáček namočit do mléka, které mu hospodyně na balkon dávala. Čim na něj připravoval léčku, chtěl ho vylákat na balkon a takto mu čimčaroval: „Hušky, hušky, spadla kočka z hrušky, zlomila si kříže, už se nevylíže. Rozbila misku, dostala po pysku“. Rozhněvaný kocour skočil po Čimovi, až z balkonu sletěl, ale nic se mu nestalo.
Po dobrém obědě všetečný Čim nejraději odpočíval na sluníčku v okně, kde stála malá budka se dvěma malými panáčky, kteří předpovídali počasí, zda bude pršet, nebo bude pěkně. Když bylo pěkně, vrabeček šel s kamarády do města, nebo skotačit do plevele na smetišti a když pršelo, Čim musel zůstat doma v budce. Tehdy byl smutný.
Když slunce svítilo, sešel se na zeleném trávníku celý houf ptáků. Tady poskakovali, prozpěvovali a hledali dobroty, něco na zub. Našli tam hodně zapomenutých věcí, barevné pírko z indiánské čelenky, se kterou si děti hrály, nebo lesklé skleněné korále, ba i pohozenou žvýkačku. Tu napomenul Čim ptáčky, aby takové věci náhodou nesezobli, nehráli si s nimi, ale aby se šli raději nazobat zrníček do plevele.
Jindy zase pršelo, a to se vrabeček Čim nejraději zdržoval ve sklepě, kde vždy našel dobré kamarády, netopýry, myšky nebo žabky. S nimi si pohrál, honili se, až přišel domů celý upatlaný, zamazaný, tak, že ho máma musela strčit pod dešťovou sprchu.
Ve sklepě se Čimovi líbilo. Tady se mu spokojeně hodovalo. Pochutnával si na kukuřici, bylo tu ovoce, různá semínka, tam bylo lahůdek jako v obchodě. Ale jednou se ve sklepě objevil kocour a malý Čim tak tak, že uletěl. Z ocásku mu zbylo jen pár pírek.
Když se vrabeček vrátil do hnízda, matka od strachu div neumřela. Potom se začal toulat po městě.Chytal hmyz, nahlížel do výkladů, nebo poletoval v parku. Mámě vždy přinesl něco z města. Jednou jí donesl pro potěšení do hnízda barevné pírko, pestrou bavlnku, nebo lístek z tramvaje na přikrytí. Ale matka mu vždy přikazovala: „Chlapče můj, dávej si pozor, ve městě číhá na ptáčky velké nebezpečí. Jezdí tam hodně tramvají, aut, autobusů, dávej pozor na dopravní značky a na semafory, na vysoké tovární komíny a televizní antény“.
Jednou přece zatoužil Čim odletět z rušného města do tiché vesničky, kde nejsou tramvaje ani takové velké domy jako ve městě. Byl právě podzim a viděl, že vlaštovičky jsou shromážděné ve velkých hejnech a chystají se odletět do dalekých krajin. Zalíbilo se mu to a chtěl s nimi zůstat. Ale matka mu řekla: „Chlapče můj, tady ve městě v naší budce jsme se narodili, tady žijeme a tady i zůstaneme. Přijde zima, na vesnici nenajdeš ani zrníčka a je tam víc nepřátel než ve městě: kočka, pes, vzduchovky a zlé děti, které ptáčky ničí. Tady v popelnicích vždy najdeme něco na zub. A děti pro nás v zimě zhotoví krmítka a nasypou šťavnatá semínka“.
A opravdu, děti ptáčkům zhotovily budky, v zimě jim denně sypaly semínka, drobečky a lůj. Celou zimu takto spolu hodovali. Čim ve své nové budce snil o krásném létě, zvlášť, když se z budky zahleděl na zasněžené město, a představoval si, jak bude dobře, až bude sluníčko teple svítit. Nedaleko byl zvonec a už je pohádce o Čimovi konec.