y
Karneval
V sobotu odpoledne se tělocvična úplně změnila. Přestrojila se za karnevalový sál.
A když se dveře do ní otevřely, nahrnuli se dovnitř ne žáci, jako jindy, ale sedmikrásky, zajíčci, ba i medvěd, za nimi Červená Karkulka s košíčkem a ještě mnoho květin a zvířat. Jako kdyby se roztočily všechny louky a různé pohádky.
A tu se vám mezi tančící vtlačí chlapeček se psem. Chlapeček malý, celkem obyčejný, jakých bývá v létě plný park. A psík napohled též obyčejný, s veselýma očkama. - Kdo jste? - Přistoupil k nim trpaslík s lampičkou. - Vůbec vás neznám. - Neznáte? - podivil se chlapeček. - Já jsem přece Lajka, psík, co letěl v raketě a toto je Jožka Pletko, co vždycky všechno poplete. - Vítej mezi námi, Lajko! - Přiskočily k ní sedmikrásky i víla a vzali ji do tance. Lajka docela pěkně tancovala.
A tu se Jožka Pletko zeptá trpaslíka: - Nač máš lampičku, když svítí tolik
žárovek? - Přišel jsem ze starobylé pohádky a tam ještě žárovky nejsou. -Ajejejeéé! - zahýkal Jožka Pletko. -A televize tam je? A rádio? A telefon? - Trpaslík nestačil ani odpovídat, jen hlavou kroutil, že ne, ne, ne.
Do sálu najednou vstoupilo děvče. Na šatech mělo samé obrázky a veršíky a pohádky a hádanky. Zpod čepičky s hvězdou a červeným nápisem vykukovaly její žluté vlasy. - A ty jsi kdo? - Přistoupil k ní trpaslík. Děvče se mile usmálo a řeklo: - Přišla jsem se pobavit se svými čtenáři. A kdo jsem, to mám napsáno na čepičce. Nu, čtěte! - Já přečtu, já umím... - zvolala muchomůrka, ale medvěd jí skočil do řeči: - Jak to můžeš umět, když jsi muchomůrka? Ty umíš jen stát na jedné noze a trávit mouchy. Ale číst? Copak muchomůrky chodí do školy?
Ať to přečtou zajíčci, řeklo děvče vesele.- Neumíme, - kroutil hlavou odvážný zajíček.- Nás učí jenom to, jak běhat horem dolem, ale číst... to opravdu ne.
Tak snad víly? - praví děvče. - Kdepak! - odpověděla růžová víla. - My chodíme jen do taneční školy, číst neumíme. - A trpaslíci? - Děvče se už neusmívá, hledí docela vážně. - Ani my, - vykročil dopředu trpaslík s lampičkou. - My od rána do večera tvrdě pracujeme a o škole nemáme ani potuchy. Princezna jistě bude umět.
Opravdu, já umím, - princezna přistoupila k děvčeti a dotkla se prstem písmenek na její čapce: - To je O, to je I, to je A. Ale víc jsem se nenaučila, bylo to moc těžké.
A ty, Jožko Pletko? -vzhlédlo děvče s nadějí. - Ty přece chodíš do školy. - Chodím, - řekl Jožka hrdě. - Ale číst jsme se ještě neučili, až příští rok. -Jak to? - podivil se medvěd. - Ty chodíš teprve do školky? Tak jak ses sem dostal? - Co jakto? Přece jsem přišel na školkový karneval. - Školkový? Toto je přece karneval jisker! - pravil medvěd. - Opravdu? - zeptal se překvapený Jožka. -Tak to jsem to zase popletl!
A děvče s hvězdičkou na čapce jen stojí, stojí a je stále smutnější. Nakoneč říká třaslavým hlasem: - Tak já teda jdu... - Ne, ne, zůstaň! Já číst umím! - chytila ji za ruku Červená Karkulka.
Potom Červená Karkulka dupla nohou a řekla: - Tak, já už nechci být v pohádce, - strhla si masku a řekla: - já jsem Jana. - Potom se zahleděla na čepičku děvčete a přečetla zvučným hlasem: - ZOR-NIČ-KA. Zornička! To je naše Zornička! Já ji často čtu a mám ji ráda. Moc! - A Jana objala Zorničku tak silně, že jí trošku pokrčila obrázkové šaty.
I já ji čtu a mám ji rád! Strhl si masku odvážný Zajíček a hned se změnil na Péťu Souseda. - I já! I já! I já! - volaly radostně květiny i zvířátka a jeden za druhým se proměňovali na žáky první a druhé třídy. - My všichni Zorničku čteme a máme ji rádi!
Vždyť já taky! - zamručel nakonec medvěd. - Ale hra je hra! - A medvěd si sundal medvědí hlavu a proměnil se na Pavlíka.
A kdo jsi ty? - volaly děti na Zorničku ze všech stran. Zornička si sundala čapku s maskou a na čele se jí zavlnily žluté vlasy. - Danko! Danko! Samozřejmě ty! - zaradovaly se děti. A chytily ji do kola a tancovaly s ní, jen se jejíobrázkové šaty míhaly. Nu, takový to byl karneval! Trval až do večera.
Konec.
