y
Cvrček-Muzikant
U potoka za lesem žil Cvrček-Muzikant. Široko daleko neuměl nikdo na housle hrát tak krásně, jako on. Slimák, žába, zajíc, veverka, motýl i ptáček zpěváček — všichni ho rádi poslouchali. Cvrček-Muzikant chtěl ale hrát i ostatním zvířátkům, tak se tedy vydal do světa.
Za lukami, u rybníka v rákosí, se právě ženil komár s muškou. Jaká Je to ale svatba bez muziky? Cvrček honem popadl housle, přejel struny a hned bylo veseleji. Vyhrával svatebčanům až do bílého rána.
Svatebčané se mu dobře odměnili. Makových koláčů, buchtiček a jablíček i hrušek dostal plný koš. Nemohl ho ani unést.
A když všechno snědl, pohladil si napapané bříško, usedl na snop a zase začal hrát. Kolem pobíhala v pilné práci rodina křečků. Do skrýše hluboko pod zemi snášeli ze snopu vypadaná zrnéčka obilí. Cvrčkovi se to nelíbilo. Proč ho nikdo neposlouchá?! Přestal hrát a povídá: „Proč neposloucháte. Jak krásně hraji? Takovou muziku hned tak někde neuslyšíte!“ „Nemáme na muziku čas, Cvrčku. Musíme nanosit zásoby, jinak bychom v zimě pomřeli hladem,“ řekl křeček a pospíchal dál. „Ojojoj, zima je ještě strašně daleko,“ smál se Cvrček-Muzikant, „sluníčko ještě krásně hřeje. Nechte té práce a pojďte poslouchat.“ Ale kdepak, křečková neposlechli. Nacpávali si kapsy zrním dál a hromádka v jejich skrýši utěšeně rostla.
V ovocné zahradě potkal Cvrček-Muzikant ježka s červenými jablíčky napíchanými na bodlinách. I tomu zahrál. Ježek se zastavil a kroutí hlavou: „Hezky hraješ, jen co je pravda, ale zásoby na zimu si nechystáš? Už je nejvyšší čas! Cvrček se tak rozesmál, div mu napapané bříško neprasklo. „Jídla je všude dost, zatím jsem hlad neměl. A jablíčka na zádech přece nosit nebudu!“
Šel raději od ježka dál. Na kraji lesa uviděl mravence. Snad také nepracují? Chudáci, takoví malí! Mravenci si stavěli na zimu teplý, útulný domeček. Cvrček si lehl do stínu jedlové větve a pokřikoval na ně: „Netrapte se, mravenci. Pojďte ke mně, zahraji vám do skoku, pobavíte se!“
Cvrčka si nikdo nevšímal. Jen nejstarší mravenec se otočil a odpověděl: „Na tvé písničky teď nemáme kdy. Musíme si postavit domeček. Brzy už napadne sníh a bez domečku bychom zmrzli.“ „Já se vyspím kdekoli v trávě a nezmrznu …“ zabručel Cvrček-Muzikant, kterého odpověď starého mravence docela rozmrzela.
Přišel podzim. Foukal silný vítr, listí opadávalo a na poli už nezbyl ani kousíček obilí. Cvrček už nehrál veselé písničky. Jeho housličky zněly smutně, protože byl nešťastný, hladový a zmrzlý. Hledal skrýš pilných křečků.
Táta křeček vystrčil hlavu z okna a zeptal se ho: Pročpak tak smutně hraješ, Cvrčku-Muzikante? Není to u tebe zvykem. V létě bylo z tvých písniček do skoku a teď je z nich do pláče. Stalo se ti něco?“ „Křečku, křečku,“ zabědoval smutný houslista, „hladový jsem. Vítr všechno odvál, a co zbylo, zmrzlo na kost.“ Křeček měl dobré srdce a bylo mu toho potulného muzikanta líto. A tak mu daroval dvě zrnka obilí.
Cvrček-Muzikant, housličky schované pod paží, se zastavil před Ježkovým domečkem. Ježek přestal odhazovat sníh a podivil se: „Ty už na housličky nehraješ?“ „Nehraji už, jak bych mohl? Hladový jsem a prsty mě zebou. Dej mi, ježku, alespoň kousek slupky z jablíčka,“ žadonil. „Dám ti, dám, ale opravdu jenom kousíček. Zima teprve začíná a sám budu jablíčka potřebovat ...“
Cvrček, zmrzlý a unavený, se brodil vysokým sněhem dál. Ubíral se lesní cestou k mravencům.
Zaklepal na dveře jejich podivného domečku a žalostné zaprosil: „Mravenečci, bratříčkové, otevřete ubohému cvrčkovi, nebo vám tu za dveřmi určitě zahyne ...“
Mravenci pustili cvrčka k sobě do teplého domečku. Cvrček si hned sedl ke kamnům a nejstarší mravenec mu domlouval: „Vidíš to, vidíš. Celé léto jsi jen vyhrával a na zimu ani nepomyslel.“
„Máte pravdu, milí mravenečkové, nepomyslel,“ litoval Cvrček-Muzikant, „příští rok se všechno změní. I já chci mít v zimě teplou komůrku a dobré jídlo pro hladový žaludek. A vás všechny pozvu zase na oplátku k sobě, do svého domečku. Uvidíte, Jak bude krásný!“
