a takhle to všechno skončilo. Za nekázeň se vždycky platí. Když se dělá, to co se nemá a nedělá to co má.
Naštěstí nedošlo k nejhoršímu. Jinak bychom se už víckrát se Zvídálkem nepotkali, smutný konec, který byl teď vlastně jeho druhým narozením se tak změnil v začátek. V začátek nového a moudřejšího života. Počínal dlouhým uzdravováním, které si vyžádalo mnoho práce mnoha lidí.
Nejdříve musela přijet sanitka.
Zvídálka, částečně již ošetřeného, naložili na nosítka
a odvezli do nejbližší nemocnice, té naší, na okraji města.
Tady se ho hned ujali lékaři,
i zdravotní sestry
a začali ho dávat opět do pořádku.
Rozbitou hlavu, poraněný obličej
polámané nohy, ruce i žebra
a vůbec všechno, čím se na něm nešťastná srážka saní s autem podepsala. Bylo toho věru dost, pro jedno dětské tělíčko. Když skončila první pomoc, málokdo z vás by pod tím balíkem obvazů a sádry poznal Zvídálka. No řekněte sami, poznali byste ho?
Dlouho, předlouho si poležel v nemocnici. Až se rodičům i ostatním dětem po něm stýskalo. Jen co se však trochu zotavil, byl tady jako doma. Každého znal a každý jeho znal. Léčení snášel ovšem statečně. Medicíny, kapky, prášky a samozřejmě také injekce, a všechny ty vizity, prohlídky,
vyšetření, měření, zkoušky, kontroly, převazy, prostě všechno. Například rentgenování, nač se bát tmy, která není o nic větší nežli v kině? Nebo přístrojů, které připomínají televizor?
Nebo tady...slyšíte... to tluče srdce, srdíčko, Zvídálkovo dobré srdíčko. A dobře tluče.
Nechal si klidně koukat do oka,
do ucha i do druhého, levého i pravého, do obou uší a do nosu,
hluboko do krku a po celou tu dobu v nemocnici vůbec nezaplakal. Ani jednou. Třebaže tam byl přes den i přes noc, bez maminky a bez tatínka, nezaplakal. Ten pláč, co slyšíte, ten není z jeho hrdla.
Ozývá se odjinud. Odtud, kam Zvídálek a také nikdo cizí nesměl. Z místa, kde se většina z vás narodila. Z porodnice. Děti tu jsou vlastně ještě mrňata, nic jiného než spát a křičet snad ani nedovedou. Pláčou, když mají hlad, když chtějí pít, kdykoliv je něco bolí nebo tlačí, když cítí mokro v plenkách, když se vůbec špatně cítí. Jinak jsou hodná, mnohem hodnější než my, protože pak většinou jenom spí, spinkají, jsou ráda na světě jako my, ale poslušnější než my, než třeba byl tentokráte Zvídálek. Jen zoubky dosud nemají, ty jim teprve narostou.
Až se tak stane začnou o ně pečovat. Ano musí o ně pečovat, aby jim zůstaly hezké, bílé lesklé a zdravé. Aby jim sloužily a nebolely, tak to přece dělá skoro každé dítě.
Na Zvídálka ale musím prozradit, že v péči o své zuby se příliš nevyznamenal.
Prohlídka u zubaře ukázala, na kolika místech se mu usadili ve zbytcích potravy droboulincí, neviditelní červíčkové, kteří mu zoubky ohlodávali a vykotlávali. Copak takový chrup vypadá pěkně? No jistě že ne. Ale hlavně, o co jde nejvíce není zdraví, nadělá více starostí než služby.
Hle příčina: bonbóny, lízátka, cukrlátka, čokolády a jiné sladkosti, dodávají právě oněm červíčkům nejvíce síly. Čím více sladkostí,tím více síly, tím více dokáží neviditelní červíčkové ukusovat z vašich zoubků, prokousávat se až k jejich kořenům. Pociťujete potom skutečně bolest, což je velmi, velmi nepříjemné, viďte.
Musí přijít ke slovu nástroj, zvaný vrtačka. Její řeč sice příjemná není, ale zato pomáhá. Neublíží, tak proč mít zbytečný strach. Lépe je ovšem tvoření zubního kazu předcházet a zabránit.
Hlídat a chránit zuby před zubním kazem. Stačí docela obyčejný kartáček s docela obyčejnou zubní pastou. Hlavně večer, před spánkem.
Místo bonbónů raději chroupat mrkvičku, jako to dělá dnes už i Zvídálek
a nejenom Zvídálek, s ním jeho kamarádky i kamarádi v mateřské škole. Mňam, mňam, toto chroupe, to to chutná. No nemám pravdu? Všichni přece chceme mít zdravé zuby. Ale nejenom zuby.
Celé tělo, od hlavy až k patě, od paty až k hlavě, napovrchu i uvnitř, uvnitř i napovrchu. Ať naše zdraví je vidět v červených tvářích i hebké kůži. Proto se otužujeme.
Otužujeme i cvičíme na čerstvém vzduchu. Chceme mít orlí zrak a sluch jako pes. Srdce jako zvon a hezký hlas. Chceme běhat jako zajíc a skákat jako srnka. Mít sílu medvěda a nepoznat rýmu, kašel ani chrapot. To všechno chceme a snažíme se o to. To všechno chcete a snažíte se o to. Opravdu chvályhodné.
I všechno ostatní, co děláte pro své zdraví, čím se chcete vyhnout nehodám a úrazům, to všechno je chvályhodné. Zvídálek bude příště určitě opatrnější. Poučil se a poučil i vás. Dobře, že se učíte i sami a předem. Třeba hrou na lékaře mezi sebou navzájem.
Nebo s panenkami a zvířátky...
Ve zdravotnických hrách a soutěžích...
Když držíte službu zdravotníka a dbáte, aby si všichni před jídlem umyli ruce...
Nebo při branné vycházce. My všichni, kdo pečujeme o vaše zdraví: lékaři, zdravotní sestry, rodiče, učitelky, my z vás máme radost. Jestli nezapomenete, co jste se naučili ve hře i dozvěděli se od nás dospělých. A hlavně, když se budete našimi radami řídit, budeme z vás mít radost ještě větší. A jestliže vás přece jenom někdy bude něco bolet, rádi vám pomůžeme, vyléčíme vás, abyste si zdraví mohli opět hrát s tou vaší nejmilejší hračkou, malým míšou, panenkou, autíčkem nebo míčem. Tak neshledanou a nezapomeňte, o čem jsme si povídali.
y
