Jdou děti, jdou po lese a najednou jim skočí do cesty žába. Chvíli čeká, zda uhodnou, jak se jmenuje a potom – šup – skočí do potoka. Na našem obrázku se ta žába nehýbe. Proto, děti, můžete klidně hádat, jak se jmenuje. Je to, děti, rosnička? Ale, kdepak, vy nevíte, že rosnička je docela maličká a zelená? Ani ropucha to není. Víme, my velmi dobře víme, jak se ta žába jmenuje. Je to skokan hnědý. Setkáme se s ním i ve vyšších polohách, dost často i na místech, kde není voda. Pravým domovem tohoto obojživelníka jsou bažiny, ve kterých skokani žijí, vychovávají své potomstvo, a když čáp není nablízku, nádherně skřehotají.
„A jak ses ty sem dostal?“ Divily se děti, když o pár kroků dál uviděly hlemýždě. „Jmenuješ se přece hlemýžď zahradní a podle toho měl bys bydlet někde v zahradě, a ne tady, v lese.“ Soudružka učitelka poučuje děti, že hlemýžď zahradní žije nejen v zahradách, ale i na jiných vlhkých místech. A hned je i zkouší, proč má hlemýžď domek, jaký má jídelníček a jak se pohybuje. Děti věděly o hlemýždi všechno. Dokonce i to věděly, že hlemýžď snáší vajíčka. Snáší jich nepočítaně, dost, často i celou kopu. Za necelé čtyři týdny se z nich vylíhnou malí hlemýždi a rozlezou se po lese.
„Pst! Tichounce, chlapci, i vy, děvčata, také,“ zašeptal všudybyl Vláďa, který se na kousek vzdálil od ostatních dětí. Divil se jim, že mohou takového obyčejného hlemýždě, kterého lehce najdou v kterékoli zahradě, tak dlouho obdivovat. To zvířátko, co on objevil, je opravdu pěkné. Má čtyři nohy, a ne jednu jako šnek. Má i ocásek a vypadá jako krokodýl ve zmenšeném, takovém kapesním vydání. „Ještěrka, ještěrka!“ Šeptaly děti, když doběhly k Vláďovi, „jak je pěkná, jaký má parádní kabátek!“ Ale ještěřička nečekala na lesní návštěvníky. Všechny děti ji nezahlédly. Rozhlédla se a – honem! – ztratila se v křoví. „Vidíte, vidíte, zbytečně jsem vám neříkal, že máte být potichu,“ vyčítal Vláďa dětem přílišný povyk. „Vyplašily jste ji. Lekla se a utekla.“ „Pojďme dál, děti,“ volá na malé výletníky soudružka učitelka. „V lese je plno všelijakých zvířat. Musíte však být tišší, abyste je nevyplašily. Zvířátka mají příliš dobrý sluch.“ Pak byly děti tiché, disciplinované. Zašly hlouběji do lesa a jak to podle slunce, které nakukuje mezi stromy, viděl, ani čas nestál. Chýlilo se k poledni.
Když děti prošly asi půl kilometru, zahlédly pěkný sluncem ozářený palouček, který je přímo sváděl k odpočinku. Posadily se, vytáhly z batůžků jídlo, které jim připravily maminky, a s velkou chutí ho snědly. V lese, na čerstvém vzduchu člověku chutná mnohem lépe než doma. Když se zvedaly ze země, zamával jim Vláďa, který neposeděl ani pár minut, že zase cosi objevil. Nyní děti již byly opatrnější, a tak se jim všem poštěstilo spatřit pěknou ještěrku zelenou. Byl to sameček. Na smaragdově-zeleném kabátku měl pěkný modrý límeček. Samička takový límeček nemá. Ale i její kabátek je docela pěkný. Jsou na něm pěkné hnědé pásy a spokojeně ho nosí po celý život.
A jak se na dobrého člena velké ještěrčí rodiny patří, brzy se jim představil slepýš. Mnozí ho pokládají za hada, se kterým kromě toho, že je beznohý, nemá nic společného. Od ostatní ještěrčí rodiny se liší tím, že nesnáší vajíčka. Rodí živá mláďata, která mají světlehnědé kabátky s tmavohnědými pásky.
Všechno šlo po pořádku. Děti nejprve viděly ještěrky, pak slepýše, který vypadá jako had, ale není had a pak opravdového hada. Byla to užovka stromová.
I o užovce stromové věděli naši malí výletníci dost. Věděli, že dosahuje až dvoumetrové délky, že není jedovatá, že však může silně kousnout, že se živí většinou teplokrevnými živočichy, myšmi a ptáky. Za potravou leze i po stromech. Kořist polyká celou. Je velmi zlostná a útočná. Snáší vajíčka, ze kterých se v srpnu vylíhnou malé užovky. Zimu prospí v skalních dírách.
Další zvířátko objevilo jedno z děvčat. Ale než se děti seběhly, ze zvířátka byla už jen hromádka jehliček. Byl to ježek. Na našem obrázku ho vidíte před zkroucením do pichlavého klubíčka. Děti, co byly na přírodopisné exkurzi, věděly hodně o užovce i o jiných zvířátkách. Nyní je řada na vás, milí diváci. Nebudete přece tento diafilm sledovat beze slova. Řekněte nám, co všechno víte o ježkovi. No, kdo se přihlásí?
Vidět živého krtka, to se hned každému nepodaří, ale naši výletníci ho opravdu viděli. Stáli opodál a obdivovali ho, jak usilovně pracuje. Tlapkami vyhazoval hlínu ze svých podzemních chodeb. Nu, kdo se z vás, milí diváci, osmělí a řekne něco o krtkovi. Víte, jak krtek dělá své podzemní chodby, čím se živí a zda ho považujeme za užitečné nebo škodlivé zvíře?
„A teď,“ upozornila děti soudružka učitelka, když celý průvod zabočil mezi stromy, „dívejte i po stromech. Mnoho lesních obyvatel žije i na stromech.“ Hledání v korunách stromů se dětem brzy vyplatilo. Zahlédly veverku. Skákala po stromech jako pravý akrobat. Děti ztichly a bez pohnutí ji obdivovaly. Veverka skočila dokonce i na zem, pak zas vyskočila na nízkou haluz, pak výše, pak přeskočila na jiný strom a brzy se ztratila dětem z očí. Děti, kráčející houštinou, říkaly, co se ve škole o veverce naučily. Veverka patří mezi hlodavce. Má ráda oříšky a semena jehličnatých stromů. Pochutná si i na houbách, které si, napíchnuté na větvičky, suší na zimu. Je to milé zvířátko, dělá však i nepěkné věci. Vybírá vejce z ptačích hnízd a dost často požírá i mladá ptačí mláďata. Žije v dutinách práchnivých stromů, kde si upravuje hnízdo pro své potomstvo. Poslední slova pronesly děti šeptem. Potom ztichly docela.
Stály bez pohnutí v křoví a obdivovaly pěknou srnu. I o ní věděli malí výletníci nemálo, ale nemohli mluvit, neboť by ji zaplašili. Vy však, děti, můžete klidně říct, co jste se o ní naučily a když skončíte vyprávění o ní, prozradíte, co víte o jejím druhovi ...
... srnci. Můžete mluvit směle a nahlas. Z plátna nám tato plachá zvířata určitě neutečou.
Nejprve jsme vám ukázali mámu, pak taťku a zde je jejich miminko – malé srnčátko. Řekne nám někdo z vás, kdy mu začnou růst parůžky?
A tady je už hrdý král našich lesů – jelen. Naši výletníci se pořádně nachodili a zapotili, než ho zahlédli. Ale nelitovali toho. Král našich lesů stál na lesní mýtině a pásl se. Byl moc pěkný. Za takového krále se nemusí stydět žádný les.
Za jelenem přišla na lesní louku jeho družka, laň. Nemá hlavu ozdobenou parohy, ale jelenu se i tak líbí. Dost často se jeleni pro takovou krasavici poperou. K boji se vyzývají mohutným troubením, které ozvěna mnohokrát opakuje. Potom následuje opravdový boj. Parohy praskají jako suché větve a zdá se vám, že v té chvíli celý les oněměl. Každý s napětím sleduje, kdo bude vítězem. Laň se stává družkou silnějšího jelena.
Děti na svém putování zahlédli i zvíře s pěkně, spirálovitě zatočenými parohy. Soudružka učitelka jim řekla, že je to muflon. Jeho původním domovem je Korsika.
Návštěva lesa bez návštěvy lištičky – kmotřičky by nebyla úplná. Opravdová liška je trošku jiná než v pohádkách, nemá takový malovaný domeček a zda je tak chytrá a mazaná, jak ji představují pohádky, na to se děti nezeptaly. Neměly na to čas a kromě toho není to ani slušné, zeptat se někoho, jestli je moudrý nebo ne.
A kde je kmotřička – lištička, tam nesmí chybět ani zajíček – ušáček. A tady je máte. Sedí si pěkně spolu a pozorně naslouchají. Jakmile zaslechnou nejmenší šelest, už berou do zaječích. V pohádkách se sice říká, že jsou i takoví zajíci, co se nebojí ani lišky, ani vlka, ale ti, které děti spatřily na svém lesním výletě, na to vůbec nevypadali. Postačilo jim zapraskání malé suché větvičky a už jich nebylo.
Den pomalu končí. Brzy skonči i naše přírodopisná exkurze. Děti se před odchodem z lesa shlukly kolem soudružky učitelky a pohovořily si o tom, co viděly a co by ještě chtěly vidět.
Ještě jednou pohledem objímají celý les a pak vesele kráčejí dolů kopcem k autobusu. Jsou přesvědčeny, že dnes toho viděly opravdu hodně. Ale ty, co jdou vpředu, najednou zastaví. Ukazují na hromádku listí a malou hlavičku v něm. Co je to? „Plch,“ vysvětluje jim soudružka učitelka.
„A tady, podívejte, jsou dva plši. Vyšli si na noční lov. Plši jsou noční zvířátka. Přes den spí a večer vylézají za potravou. Zimu jim mohou závidět všichni sedmispáči. Prospí ji celou v trouchnivém stromě nebo v listí pod mechem. Proto je i v některých našich krajích nazývají sedmispáči.“
Ale ani plchové nebyly posledními zvířátky, s kterými se děti na své přírodopisné exkurzi setkaly. Spatřily ještě jedno noční zvířátko: okřídlenou myš – netopýra. Vylezl z denního úkrytu a připravoval se na obvyklý noční lov. Soudružka učitelka řekla dětem, že netopýr má radarové uši. Víte, milí diváci, proč? „Šťastný lov,“ volaly za netopýrem děti, běžící z kopce dolů. Na shledanou, milý lese, brzy tě navštívíme zase!
Na úpatí hory čekal netrpělivě řidič. Chodil nervózně kolem autobusu. „Nezlobte se, pane řidiči, trošku jsme se zdrželi. V lese je tak pěkně a je v něm tolik zajímavých zvířat, že i týden bychom se měli po čem ohlížet.“ „Týden?“ Zasmál se řidič a podíval se na soudružku učitelku, „možná ani celý měsíc by vám nestačil na obeznámení se se všemi lesními zvířátky.“ Soudružka učitelka přikývla. Všechno je v pořádku. Děti jsou spokojené, spokojená je i soudružka učitelka a pan řidič se už také uklidnil. Přidal plyn a vesele si pískal známou řidičskou písničku.
y
