y
Jak Kubík s Matějem přeskakovali vatru
Kubík s Matějem nasekali a nařezali hromadu dřeva a uložili velikou vatru. Sluníčko zašlo za kopce, zešeřilo se a valaši klečeli, nadouvali líce, foukali pod polena, dokud k nebi nezačal stoupat úzký proužek dýmu a nevyšlehly první plamínky.
Mezitím se dočista setmělo a nebe bylo od hvězd děravé jako řešeto. Polena praskala, jako když se pastýř bičem ohání, plameny šlehaly až nad stromy a jiskry vyletovaly rovnou do nebe a mísily se s hvězdami.
- Pohleď, Maťko, praví Kubík. - Plamínky! A plamínky vypadají docela jako panáčci z kapesníků, zavázaných na jeden uzlík. To je tak, dokud strom roste, nemůže se hnout z místa, ani kdyby ho mravenci pod kůrou lechtali. Jak se však dostane na oheň, mravenčení se promění na plamínky a ty vyvádějí taková šibalství, o jakých se stromu v lese ani nesnilo.
- Ej, vždyť vidím! Pojďme si i my zakřepčit, - popadne Matěj valašku a tak švihne topůrkem, až Kubovi četinovou chvojku za širákem přetne vedví. - Takhle ne, Matěji! Krotí Kuba kamaráda. - Ještě bys nás, nedejbože, poranil. Pojďme raději přeskakovat vatru!
Zasekl tedy Matěj valašku do veřejí na kolibě, plivl si do dlaní, odměřil pár dlouhých kroků dozadu a rozběhl se k ohni. Jenže když měl už – už skočit, zarazil se, jako by do země vrostl a popotahuje si nohavice. - Špatně sis krok vyměřil, - soudí Kubík.
A tak šel zase on vyzkoušet. Skočil odvážně, až se panáci – plamínky polekaně pod nohama rozutekly. Kubíkovi uletěl při skoku širák z hlavy a skoro vatru zadusil. Jenže Kubík po něm najednou chňapnul a o nohavici z něho vyprášil jiskry. Plameny se rozhořely nanovo.
A tak přeskakovali a tančili a bylo jim na duši vesele. Jenže v ohnisku dřepěl jeden nespokojený uhlík, kterému Kubík zahasil širákem plamínek. Seděl celý zamračený a zlostně čadil. A když se Kubík zase chystal ke skoku, uhlík vystřelil, a právě tam, kde se vzadu užší část Kubova vybíjaného opasku dotýkala soukených gatí. - Jujujujujujujuju! - zakřepčil Kubík okolo hromady žhavého popela, až Matějovi oči přecházely.
I pes strachem kviknul a přitiskl se k zemi. A Kubík jen podupkává, rukama rozhazuje, chvíli nepostojí.
- Jéj, Kubíku, ale z tebe je fajnový tanečník, - diví se Matěj. - Horký, ne fajnový, vždyť mi gatě hoří! - Ale nijak nemohl milého Jakuba zastavit, až ten konečně zakopl o Dunča a svalil se do trávy. Tam mu Matěj doutnající kalhoty širákem uhasil.
Oheň šťastně zvládli, ale na kalhotách zůstala díra jako dlaň. - Neboj se, díru není vidět - je přece tma, - utěšoval Matěj.- Půjdeme domů.- A tak se vraceli do koliby a Kubík si místo na hlavě, přidržoval širák kousek pod zády.
A dohasínající vatra ještě sem–tam zapukala, z některého uhlíku vyskočil plamínek-panák a potichu se zachichotal do tmy. V kolibě si Kubík a Matěj svítili lucerničkou a chystali se Jakubovy děravé kalhoty látat, aby nebyl, nedejbože, ráno ovcím pro smích.
Zatím co Kubík přešlapoval v košili, Matěj všechen prach po koutech povymetal, dokud na špulku nití nenarazil. A nitě odmotal pořádný kus – aspoň šestkrát kolem lokte, než odkousnul konec, protože i díra se mu zdála pořádně velká. Jen do jehly ne a ne navléct.
- Co děláš? Vždyť do ouška frefuj! - Ztrácel trpělivost Kubík. A Matěj námahou tak šilhal, že do ucha trefil, ale do vlastního. Bodejž tě! Navlékali levou i pravou, dokonce Kubík s koncem nitě z lavice skákal a Matěj jehlu podstrkoval, ale pokaždé se trefili vedle, a ještě se jim v tom zmatku jehla zakutálela.
Jistě by ji ani nenašli, kdyby nebyl Matěj na ni klekl. - Nevytahuj! Tak nechej! - volal Kubík. - Dokud nenavleču! A tak Matěj držel koleno, v koleně jehlu, a protože se valachům kolena netřesou, podařilo se jim nit konečně navléct.
- Kalhoty je třeba při šití něčím podložit, - poradil Matěj a podložil děravou zadnici Kubovým širákem. A Kubík šil. Zabodl jehlu do kalhot a tahal až ke dveřím. Ale nitě byl kus. Vyšel Kubík z koliby, zašel do tmy a volá: - Jé, vždyť je tu tma, nevidím na šití! - Tak se vrať!
Jenže když se vracel, tak se zamotal do té dlouhé nitě, že ho Matěj kudličkou musel vysekávat. - Navlekl sis dlouhou nit, - míní Matěj. - Soudit je snadné, horší je šít! - durdí se Kubík.
A tak Maťějovi nezbylo, než si díru pozašívat. - Vždyť je to celkem snadné, a ty lamentuješ, jako bys měl do smrti bez gatí chodit! - Vytahoval se Matěj. A když zbývající nit překousl a kalhoty na líc převrátil, ukázalo se, že jehlou přišil i širák. Ten teď visel na kalhotách dobře přišitý.
Marná práce: širák patří přece jen na hlavu. Odřezali ho tedy, jenže díra v kalhotách se tak rozrostla, že by přes ni houf oveček v zástupu prošel.
Sedí valaši na lavicích, smutné hlavy v dlaních. A tak tam seděli celí ztrápení a dumali, až vydumali. - Je to marné, na to je třeba ženskou ruku, - praví Matěj. - Ať tě pozašívají lesní žínky. - A už se vydali do tmy. Vpředu Kubík s kalhotami, vzadu Matěj s lucernou. Zavěsili kalhoty na plot a šli spát.
A dobře udělali. Ráno byly kalhoty jinačejší, než když je Kubík poprvé oblekl. Po díře ani stopa, a to štupování bylo tak jemné, krásné a barevné, že bylo škoda v takových kalhotách i sedět. Tož tak!
