Ráno za tmy vstaly. Zatímco Mařenka vařila snídani, Jeníček se šel umýt k potoku. Měsíček ještě svítil a křemílky u potoka se leskly jako zlaté peníze. Jeníčkovi se líbily, nasbíral si jich plné kapsy.
Po snídani se vydali na cestu. Ve vsi nikdy nebyli, věděli jen, že je daleko za lesem, v tu stranu, kde zapadá slunce. Nechali se tedy sluncem vést, Jeníček cestou pouštěl z kapsy bílé křemílky: věděl proč. Šli celý den, jen za poledního parna si chvilku odpočinuli pod kapradím a trochu pojedli. Les byl stále temnější a temnější, ve větvích se ani ptáček neozval, v trávě se ani jahůdka nezačervenala. A najednou na všechno padla černá noc.
„Pojď, vrátíme se,“ řekl Jeníček. „Tatínek už je třeba doma, měl by o nás strach.“ „Jak se chceš v noci vrátit?“ ptala se Mařenka. „Zabloudíme ještě dál a víckrát se domů nedostaneme.“ „Zpátky trefím,“ pravil Jeníček, „jen co vyjde měsíc.“ Čekali, měsíček vyšel a poslední křemílek, který Jeníček pustil z kapsy, svítil v mechu jako zlatý peníz. Dali se nazpátek, od křemílku ke křemílku a za svítání byli doma.
Ale tatínek nikde. Rozhodli se, že den a noc ještě počkají. Čekali, čekali, tatínek nešel,
i vydali se mu znovu naproti. Tentokrát si Jeníček zapomněl nasbírat křemílků. Však na to vyzrají, myslil si cestou, a tu a tam vytrousil na zem drobeček chleba. A zase přišli až do toho němého a pustého lesa, noc na všechno padla jako černá plachta a děti se začaly bát. „Vrátíme se,“ pravil Jeníček. „Ale jak?“ ptala se Mařenka. „Sypal jsi cestou křemílky?“ „Něco lepšího než křemílky,“ odpověděl Jeníček. „Jen počkej, až vyjde měsíc, uvidíš.“ Měsíc vyšel, Jeníček se rozhlíží, uvidí-li v trávě drobeček, ale kde by se tu drobečky vzaly, ptáci je všechny sezobali.
Děti byly v koncích. I našly si nocleh v suchém mechu pod jednou skálou. A že byly hodně utrmácené, spaly hned, jak oči zavřely.
Ráno je slunce zašimralo na víčkách, probudily se a šly dál. Věřily, že teď už do vsi dojdou. Ušly sotva sto kroků, a najednou se před nimi les otevřel velkou paseku. Ranní sluníčko tam v trávě navlékalo korálky z rosy a první včelky si už povídaly s kytičkami. Uprostřed paseky stála podivná chaloupka zdi měla cukrové, dveře z marcipánu, střechu z perníku a komín z cukrkandlu. Vedl k ní chodníček z cukrových špalíčků. U čokoládového holubníku seděli cukroví holoubci. Celá chaloupka voněla vábněji než deset cukrářských krámů. Jeníček a Mařenka měli už od včerejška hlad, rozběhli se k ní, aby všech těch dobrot užili.
Mařenka povysadila Jeníčka, ten vylezl na střechu a ulomil dvě perníkové tašky. Jednu hodil Mařence, do druhé se s chutí pustil sám. Když si tak blaženě pochutnával, ozvalo se z chaloupky:
„Bábo, neláme nám někdo střechu?“ A druhý hlas odpověděl: „I spi dědku, nikde ani vzdechu.“
Dětem sousto leknutím zaskočilo v hrdle, Mařenka se utíkala schovat za chaloupku, Jeníček si vlezl za komín. Byli tiše, ani nedutali. Ale Jeníček to dlouho nevydržel. Všude to cukrovím tak lákavě vonělo, Jeníček neodolal, vyndal z kapsy kudlu a uloupl si z komínu kousek cukrkandlu.
Jak nůž zaskřípal o komín, ozvalo se z chaloupky: „Bábo, že je někdo u komína?“ A druhý hlas odpověděl: „I spi, dědku, to je Meluzína!“
Děti se lekly a zase byly chvilku zticha. Nikde však se nic nehnulo, všude to vonělo sladkým cukrovím, i osmělily se a začaly znovu mlsat. Mařenka vylupovala mandle z marcipánového srdíčka a Jeníček se po střeše pomalu šoural k čokoládovému holubníku. Dostal chuť na cukrového holoubka. Natáhl po něm ruku, a jak se holoubka dotkl, holoubek zavrkal jako živý: „Vrkú, vrkú, dej mi ruku z krku, vrkú! Jeníček se lekl, div ze střechy nespadl. Odtáhl ruku, ale holoubek nepřestal křičet: „Vrkú, vrkú, ruku s krku, ruku s krku, vrkú, vrkú!
Jeníčku, honem ze střechy,“ vzkřikla Mařenka. Jeníček skočil dolů, upadl, ale hned se postavil na nohy, chytili se s Mařenkou za ruce a dali se na útěk. Přeběhli paseku, ohlédli se a vidí, jak se za nimi ženou dědek a bába. Jeníček a Mařenka vběhli do lesa, kličkovali mezi stromy, ale pořád slyšeli, jak za nimi dědek a bába dupají. „Já už nemohu dál,“ šeptal udýchaný Jeníček. „Jen utíkej,“ pobídla ho Mařenka, „nesmíme se dát chytit, špatně by to s námi dopadlo.“ Jeníček sebral poslední síly, Mařenka nabrala dechu a utíkali, jako by jim paty hořely. Na chvilku zmizeli bábě a dědkovi z očí. Doběhli k potoku, přes potok vedla lávka.
Na druhé straně stál myslivec a mířil na sojku. Děti přeběhly lávku a volaly: „Honí nás dědek a bába z perníkové chaloupky.“ Bábu a dědka ještě vidět nebylo, ale už bylo slyšet, jak supí a vztekle vrčí.
„Honem, děti,“ vzkřikl na ně myslivec, „běžte dolů podle potoka, já už je zdržím!“ Jeníček a Mařenka se pustili v tu stranu, jak jim poradil myslivec. Sotva zmizeli za první olší, už doběhli k lávce dědek a bába.
„Neviděl jsi tu utíkat kluka?“ ptá se bába myslivce. „A holku?“ ptá se dědek. „Cože? Že mě bolí ruka, když mám střelit sojku?“ opáčil myslivec. „Ptáme se tě, zdali tudy neutíkaly dvě děti.“ „Když sestřelím sojku, že letí? Kdepak, spadne z vršku jako hruška.“ „Což jsi hluchý? Ptáme se tě na kluka a holku.“ „A já myslil, že na sojku.“ „Utíkali tudy?“ „Kudy?“ „Tudy!“ „A kdo tu měl utíkat?“ „Kluk a holka!“ „Tudy?“ „Tudy! Na to se tě právě ptáme!“ „A proč jste to neřekli hned? Ba, teď si vzpomínám. Přešli lávku a utíkali nahoru proti vodě.“
Myslivec poslal dědka s bábou na opačnou stranu. Dědek a bába se pustili proti potoku, a jestli už neleží, ještě běží. Jeníček a Mařenka už neutíkali. Chvilku šli v trávě, chvilku se brouzdali v potúčku a chladili si nohy. Za soumraku s hvězdou večernicí stáli doma před chaloupkou. Na prahu seděl tatínek, hlavu držel v dlaních a vzdychal.
„Tatínku, tatínku?“ volaly děti. Drvoštěp vyskočil, popadl je do náručí a všem třem bylo zase dobře.
y
