Janko Hraško přeskakuje kaluže na hrbolaté cestě do vesnice. Už zdálky vidí zapadnuté vozy a povozníky, kteří bezmocně chodí okolo nich. Když se k nim Janko Hraško přičvachtal, zasmál se a zavolal: ,,Chlapi, co mi dáte, když vám pomohu?“
„Co, ty? Jsi padlý na hlavu?! Vždyť tě není u země skoro vidět! Cha.. cha.. cha...,“ řehotali se povozníci. Ale jeden z nich řekl vážně: „Chlapi, čert nespí, slibme mu, jen ať něco udělá, když tolik nabízí!“
Povozníci souhlasili, nu a za malou chvilku jim div oči nevypadly ze strachu, že sami budou muset slib splnit, protože Janko Hraško všechny zapadlé vozy povytahoval.
Když povozy s železem zastavily před hospodou v dědině, povozníci se ptali Janka Hraška, co bude pít. „Nebudu nic pít, jen mi dejte železo, jak jsme se domluvili,“ řekl Janko Hraško. Nu, co měli povozníci dělat, poškrabali se za ušima a dali mu, co slíbili. Janko si vzal železo a vydal se pryč. Povozníci se dlouho za ním dívali, nadávali, hromovali, že se tak snadno nechali doběhnout.
To už Janko Hraško neviděl a neslyšel, protože byl daleko. Přešel kopečky a hromada železa byla čím dál těžší. Kapky potu mu stékaly po tváři, když přecházel přes pole. Bojácný zajíček z jeteliniště kulil oči na velkou hromadu železa, která se valila po cestě.
Když přišel před kovářskou dílnu na kraji dědiny, shodil železo z ramen na zem, zem zaduněla až okna řinčela.
Kovář vběhl do dílny a začal tovaryšům nadávat. Byl by jim i namlátil, ale Janko Hraško to nechtěl dovolit. Přišel ke kovářovi a řekl, že ten velký rachot udělal on.
„Fííí..., jen se tak nevytahuj, mrňousi! Copak bys tolik železa unesl, vždyť se ani člověku nepodobáš!“ a rozchechtal se. Janka Hraška to rozhněvalo, přiskočil k těžké kovadlině a jako pírko ji vyzdvihl nad hlavu. Kovář překvapením a údivem skoro oněměl, trvalo dlouho, než popadl řeč. Prosil Janka za odpuštění a slíbil mu ve všem vyhovět, oč ho požádá.
„Teď mi necháš ukovat z toho železa kyj!“ přikázal Janko Hraško mistru kovářovi.
Zatímco tovaryši kyj kovali, Janko Hraško se tak spřátelil s kovářem, že si s ním hrál, všelijaké figle vyváděl a tropil žerty.
Když byl kyj hotový, zaplatil kovářovi za práci. Potom popadl kyj pevně do ruky a tak s ním točil nad hlavou, že vzduch svištěl a hvízdal. Poděkoval tovaryšům, pozdravil a šel dál do světa.
Jak tak jde řídkým lesem napadlo ho vyzkoušet železný kyj. Roztočil kyjem nad hlavou a pustil ho. Ticho lesa přerušil velký praskot přeraženého kmene stromu. Všechno živé utíkalo pryč do bezpečí.
To dlouhé putování nevydržely jeho krbce, bylo třeba je opravit. Proto si Janko Hraško sedl do chládku pod vysoký košatý strom a pustil se do zašívání krbců.
Když tak zaujatě šije, zpozoruje, že jeden pocestný si chce sednout právě tam, kde on sedí. To Janka Hraška rozhněvalo a zakřičel: „Nesedej sem, jsou tu lidi!“
Ale pocestný nic nedbal a začal si sedat. Janka to tak dopálilo, zamhouřil oči, chytil šídlo pevněji do ruky a podstrčil ho pocestnému.
19. Pocestný bolestí vykřikl, vyletěl jako střela a utíkal ozlomvaz do blízkého lesa. Janko za ním volal: ,,Dobře ti tak, proč neposloucháš moudré lidi!“
Slunce už zapadlo, když z vysoké skály pozoroval, jak po cestě do doliny zbojníci ženou před sebou voly. Za nimi utíkají chudobní vesničané s klacky v rukou.
Seběhl do údolí a tam, kde bylo nejužší, posrážel železným kyjem stromy, zatarasil cestu, aby voli nemohli dál do údolí.
Když voli doběhli k překážce, obrátili se nazpět proti zbojníkům. Ti nevěděli, co mají dělat, protože lidé z dědiny už jim byli v patách. S palicemi se vrhli na zbojníky, namlátili jim a svázali je. Jeden zbojník vytrhl pistoli a chtěl na lidi střílet. Tu Janko Hraško roztočil železný kyj, zakřičel na zbojníka: „Stůj!!!“ Ten se ani nestačil ohlédnout a kyj ho zasáhl. Lidé z dědiny dodnes nevědí, komu mají děkovat za pomoc.
Nad krajem visí olověné mraky, začalo poprchávat, proto Janko Hraško zrychlil krok a zamířil do blízkého černého lesa.
Když unavený, vysílený usedl pod velký dub, spustil se takový liják, že nebylo vidět na krok.
Upravil si lůžko, natáhl se, všem popřál dobrou noc a s úsměvem na tváři usnul.
y
