Spory o moc a bohatství mezi jednotlivými královstvími byly čím dál tím větší, až přerostly ve válku. Portugalské mořeplavce, kteří pronikali až na východní pobřeží Afriky, napadali Arabové a ničili jim lodě. Když o tom přišla zpráva do hlavního města Portugalska Lisabonu a když se v Portugalsku dozvěděli, že egyptský sultán chystá další lodě proti portugalským plavcům, rozhodl se 24 letý Magalhaes spolu se svým přítelem Serraem, že se přihlásí jako dobrovolníci do námořního vojska. Na obrázku vidíte Magalhaese, jak se nechává zapsat mezi dobrovolníky.
Portugalské loďstvo – celkem 25 lodí, – připraveno vyplout z přístavu Lisabon proti nepřátelům. Velitelem loďstva se stal admirál Francisko d´Almeida, který se měl stát též indickým místokrálem, když jeho loďstvo dobude Indii. Na obrázku vidíte loď, na níž sloužili Magalhaes a Serrao jako námořníci a vojáci. Tuto loď před odplutím dne 25. března 1505 osobně navštívil portugalský král. Magalhaes vítá krále na lodi. Na moři plují další portugalské lodě.
Portugalské lodě po dobré plavbě okolo Afriky připluly po 4 měsících až do portugalské pevnosti v Mozambiku na východní pobřeží Afriky. Po dobu plavby museli Magalhaes a Serrao na lodi těžce pracovat. Oba mladí námořníci za dobu plavby však zmužněli a zesílili.
První námořní bitvu zažil Magalhaes a Serrao u Afrického pobřeží s arabskými loděmi. Portugalci v bitvě zvítězili a obsadili celé severovýchodní pobreží Afriky. Takto si Portugalci zabezpečili cestu z Azie až do Evropy a jejich lodě mohly bezpečně plout kolem Afriky.
Portugalské loďstvo potom směřovalo dál na východ do Indie. Tu se zdržoval Magalhaes na různých lodích a v různých městech jako voják a námořník celých sedm roků. Admirál d\'Alaeida byl mezitím odvolán zpět do Portugalska a nahradil ho vojevůdce z Albuquerque. Ten se pokoušel upevnit portugalskou moc v Indii nejdříve diplomatickou cestou, ale když se mu to nepodařilo, indická města dobýval silou. Rychlým útokem se zmocnil lodí a bohatého indického přístavu Goa. Gou si vybral za sídlo, protože měla výhodnou polohu. Na obrázku vidíte vojevůdce, jak přijímá zástupce poraženého indického města ve svém sídle. Magalhaes patřil k přívržencům starého admirála d\'Almeidy, proto ho nový velitel neměl rád. V roce 1517 ho poslal domů do Portugalska a v průvodním dopise ho obvinil z neposlušnosti. Spolu s ním šel i jeho sluha otrok Henrik, původem Malajec, kterého dostal od jednoho indického přítele. Jeho přítel Serrao mezitím odjel s jinou portugalskou lodí na průzkumnou cestu dále do východních moří a zdržoval se celé roky na ostrově Celebes.
Po sedmi letech se Magalhaes vrátil do Portugalska stejně neznámý, jako když odtud odjížděl. Bohatší byl ne o peníze, ale o zkušenosti a poznatky a o malajského otroka Henrika, který mu byl velmi oddaný. Z dlouhé chvíle a aby dokázal, že obvinění, která na něj na královský dvůr poslal vojevůdce z Albuquerque, jsou falešná, nechal se znovu najmout jako voják. Bojoval v Maroku a tam v jedné bitvě mu nepřátelské kopí přeťalo kolenní jablko a kolenní nerv. Magalhaes se sice uzdravil, ale do Portugalska se vrátil chromý. Od té doby kulhal.
Zapomenutý a jen s malým výslužným platem koloniálního vojáka žil Magalhaes v Lisabonu. Setkával se s učencem Ruy Falierem a společně s ním se zaobíral vědou a mořeplavectvím. Pod vlivem učeného Faliery nabyl Magalhaes přesvědčení, že zem je kulatá, tedy do Indie je možno se dostat nejen kolem Afriky, ale i plavbou západním směrem. Třeba jen najít průplav mezi ostrovy a pevninou, kterou nedávno objevil Kryštof Kolumbus, Amerigo Vespucci a jiní tehdejší mořeplavci.
Ve svém přesvědčení se Magalhaes utvrdil ještě víc, když se setkal se zkušeným holandským kupcem Cristobalem de Haro. Holandský kupec uvažoval stejně jako Magalhaes a Faliera. Všichni tři ještě jednou prozkoumali do té doby uskutečněné daleké plavby. Magalhaes si důkladně prostudoval i dopisy od přítele Serraa, který stále žil na dalekých východních ostrovech. Faliera vypočítal poměrně přesně i velikost zeměkoule. Šlo teď už jen o to, kdo těmto třem umožní, aby svoje, na jejich dobu fantastické předpoklady mohli také dokázat. To by se dalo jedině výpravou na několika lodích.
Plný odhodlání předstoupil Magalhaes před svého krále Emanuela, aby ho požádal o přízeň, podporu a lodě pro plavbu okolo Země. Král ho však velmi urážlivým způsobem odmítl a to ještě dřív, než mohl Magalhaes vyslovit svou žádost. Zklamaný Magalhaes tehdy na svého krále velmi zanevřel.
Magalhaes byl natolik zklamaný tím, že ho odmítl král, kterému věrně sloužil a v jehož službách ztratil zdraví, že se rozhodl opustit Portugalsko. Měl 37 roků, když přešel přes hranice do sousedního Španělska, aby nabídl svoje služby mladému Španělskému králi Karolovi. Z Portugalska si kromě svého sluhy Henrika a nejnutnějších osobních potřeb nevzal nic. Dokonce si změnil i své jméno a od té doby se jmenoval Magallanes, což byla španělská obdoba jeho portugalského jména.
Usadil se v Seville, která byla tehdy hlavním městem Španělska. Přijal ho Diego Barbosa, starý přítel z dob, kdy byl Magallan ještě v Indii. Přítel Barbosa, který měl vlivné postavení na španělském královském dvoře, umožnil Magallanovi u mladého 16-letého krále Karla audienci. Španělský král měl pro Magallana plné pochopení a podpořil jeho odvážné plány.
Mladý král Karel byl výpravou, která se plavila do Indie cestou na západ nadšený. Uvěřil Magallanovi, ustanovil ho admirálem výpravy a rozkázal dát mu na cestu pět lodí. Lodě však byly staré a zchátralé; bylo je potřebí opravit a dobře připravit na dalekou cestu. Magallan si sám vybral námořníky a ustanovil kapitány jednotlivých lodí. Na jednu z nich určil za kapitána mladého Serraa, syna svého přítele. V čase příprav na cestu došlo i ke sporům a útokům na Magallana ze strany španělských šlechticů. Ti mu totiž záviděli královu přízeň i velení výpravy. Na obrázku vidíte, jak se jeden šlechtic snaží Magallana napadnout. Námořníci ho však ochránili. Na obrázku dále vidíte dvě z lodí, které jsou už připraveny na plavbu. Ještě na začátku příprav lodí na cestu se Magallan oženil s Beatricí, dcerou svého přítele Barbosy. Před odjezdem se dočkal dokonce svého potomka. Narodil se mu syn, kterého pojmenoval Bodrig.
Dne 20. září 1519 vypluli ze zátoky řeky Quadalquivír lodě v tomto pořadí: vpředu velitelská loď Trinidad a za ní San Antonio, Concepcion, Viktoria, a Santiago. Za šest dní lodě připluly na Kanárské ostrovy. Magallan rozkázal doplnit zásoby pitné vody, poslal poslední pozdravy manželce, synovi a přátelům. Potom lodě pokračovaly v plavbě. Zpočátku byla plavba dobrá a počasí příznivé. Při bouři vysoké vlny házely loděmi a ty byly skoro bezbranné, vždyť je kupředu hnal jen vítr. Po bouři přišlo zase bezvětří a lodě skoro dva měsíce stály na jednom místě.
Začátkem prosince, tedy po více jako dvou měsících, konečně uviděli zemi. Bylo to pobřeží Brazílie. Domorodé obyvatelstvo přijalo španělskou výpravu přátelsky. Brzy nastal čilý výměnný obchod. Za obrázky a zrdcátka nakládali námořníci na lodě kuřata, husy, brambory, ananasy, cukr, maso atd. Lodě se u pobřeží zdržely několik týdnů a když bylo všechno připraveno na další plavbu, vypluly dál. Ještě před rozkazem k vyplutí musel Magallan učinit přísná opatření vůči některým námořníkům. Ani někteří velitelé nechtěli poslouchat. Velitel nařídil vyplout směrem na jihozápad podél pobřeží Brazílie.
Lodě se plavily několik měsíců jihozápadním směrem a nikde nenašly průplav, kterým by se dalo plout dále na západ. Mužstvo na lodích už reptalo, lodě potřebovaly opravy, ba i potravin začínal být nedostatek. Když do toho přišly ještě bouře a chladné počasí, pochopil Magallan, že další plavba by znamenala záhubu. Vydal rozkaz zakotvit v jedné zátoce. Bylo už velmi zima a mnozí velitelé i mužstvo žádali Magallana, aby se vrátili. Tento požadavek Magallan kategoricky odmítl. Rozkázal na tomto místě přezimovat. Jednoho dne tři lodě, na nichž byli kapitány Španělé, vypověděly admirálovi poslušnost – vzbouřily se proti Magallanovi. V zátoce stály zakotvené proti sobě Magallanovi oddané lodě Trinidad a Santiago a vzbouřenecké lodě Concepcion, Antonio a Viktoria.
Magallan se však nezalekl. Šikovným manévrováním obsadil svými oddanými námořníky nejprve Viktorii a potom i další vzbouřenecké lodě Concepcion a Antonia. Vzbouřené kapitány přísně potrestal. Jednoho odsoudil na smrt a jednoho zase odsoudil ponechat na pustém pobřeží, když lodě odplují. Třetí vzbouřený kapitán byl zabit při obsazování lodě. Vzbouřené námořníky odsoudil k práci v okovech, svobodu si museli vykoupit prací. Osvobodil je a odpustil jim až potom, co vypluli na další plavbu.
Magallan se stal pánem situace. Nařídil vytáhnout lodě po kládách na zem a nechal je všechny důkladně opravit. Lidé žili na břehu v chatrčích. Zima byla ukrutná. Vítr hvízdal a mráz štípal a pálil. Začátkem května poslal Magallan věrného kapitána Serraa na lodi Santiago na výzvědy směrem na jih. Tato loď však za bouře ztroskotala a potopila se. Lidem se podařilo zachránit, ale velmi vytrpěli, než se vrátili do tábora.
Konečně byly lodi opravené a také počasí už bylo teplejší. Čtyři lodě pluly ješte stále jihozápadním směrem. Dlouho se tímto směrem plavili. Konečně 1. listopadu 1520 vpluli do zátoky, obklíčené vysokými horami a skalisky, klikatícími se sem tam. To byl ten vytoužený průplav, který vedl z Atlantického do Tichého a po něm do Indického oceánu. To byla ta cesta, která podle jeho přesvědčení musela existovat. Magallan byl první Evropan, který se tímto průplavem proplavil, po něm byl průplav i pojmenován a podnes se nazývá Magallanův průplav. Avšak radost z tohoto úspěchu byla zkalená. Loď Antonio se v jednom rameně průplavu ztratila a nikdy víc se s ní Magallan nepotkal. Velitel této lodě ho opět zradil. Kapitán počkal, až ostatní lodě odpluly a loď Antonio se vrátila zpět do Španělska. Tam zrádný kapitán obvinil Magallana ze zrady proti Španělsku.
Mezitím se Magallan s třemi loděmi přeplavil do krásného, modrého, tichého, nesmírně velkého oceánu. Tento oceán byl také pojmenován Tichý oceán. Později se plavili podél pobřeží na sever, ale potom Magallan rozkázal plavit se severozápadním směrem. Byla to nekonečná plavba. Sto deset dní trvalo, než připluli k jednomu ostrovu. Všichni byli vysílení a nemocní. Bylo málo jídla a ještě méně pitné vody. Ani tomu nemohli uvěřit, když se v dálce zjevila zem. Ze setkání s domorodci tohoto ostrova neměli však žádnou radost. K lodím připlavalo množství malých loděk a domorodci se vyšplhali na lodě. Hned se na nich cítili jako doma. Všechno si brali, odváželi si na břeh a nedalo se tomu zabránit, neboť jich bylo mnoho. Když to velitel viděl, rozkázal znovu vyplout na širé moře. Tyto ostrovy nazval Zlodějskými ostrovy.
Zanedlouho připluli k dalším překrásným ostrovům. U jednoho z nich rozkázal velitel zakotvit a nechal své mužstvo pořádně odpočinout. Za krátký čas k nim připlulo množství loděk s domorodci, kteří však byli přátelští. Zřejmě už byli navyklí na návštěvy cizinců. Brzy začal výměnný obchod. Když se Magallan zotavil, rozkázal plout dál na západ. Zastavili se na ostrově Mindanao, kde žili obyvatelé, s nimiž se Henrik, původem Malajec, Magallanův sluha, domluvil. To znamenalo, že se Magallanova výprava dostala západní cestou do těch končin Země, kde se Evropané dosud dostali jen plavbou okolo Afriky a směrem na východ. Byl to tedy důkaz, že Země je kulatá. Magallanovy předpoklady se staly skutečností.
S domorodci se námořníci velmi spřátelili. Admirál Magallan se ukázal jako velký diplomat. Nejprve ukázal náčelníkům bohatství domorodců a bohatě je obdaroval. Potom ukázal zbraně a nakonec nechal vystřelit z lodních kanónů. Úcta a respekt domorodců tím jen vzrostly. Dlouho odpočívala výprava na přátelských ostrovech. Jen jeden náčelník z blízkého ostrova se nechtěl podrobit Magallanovi. Proto se Magallan rozhodl, že ho potrestá. Vypravil se s loďmi k ostrovu. Pobřeží bylo však mělké a lodě musely zůstat daleko od břehů. Na námořníky, kteří se vyloďovali na břehu, vrhlo se mnoho domorodců s kopími. Námořníci v čele s Magallanem se udatně bránili. Magallana však zasáhly nepřátelské zbraně, zraněný spadl do vody a utopil se. Tak zbytečně zahynul admirál Magallan. Většina námořníků potom naskákala do lodi a tak se zachránili.
Nástupcem admirála Magallana se stal jeho švagr Duarte Barbosa. Zvolili si ho za svého velitele důstojníci výpravy. Barbosa však nebyl velitelem dlouho. Za několik dní si pozval lstivý náčelník přátelských domorodců nového velitele i s ostatními důstojníky na hostinu. Tam všechny poměrně snadno zajali a pobili. Živého nechali jedině kapitána Serraa, syna starého Magallanova přítele z mládí. Chtěli za něj vysoké výkupné. Nový velitel lodi Gervalho však odmítl dát domorodcům výkupné, proto domorodci zabili i Serraa. Na obrázku vidíte kapitána Seraa, jak se v zajetí ještě před svou smrtí smutně dívá na odplouvající lodě.
Po všech těch událostech pluly tři lodě dál západním směrem. Ukázalo se však, že ztráty na lidech byly tak velké, že nebylo možné obsadit námořníky všechny tři plavidla. Opustili proto nejstarší a nejhorší loď „Concepcion“, z níž už dříve přeložili zbraně a zboží. Potom loď zapálili. Dál pluli už jen dvě lodě — Trinidad a Viktoria.
Brzy se ukázalo, že nový velitel Cervalho nedokáže nahradit zemřelého Magallana. Lodě byly už hodně poškozené, potravin a vody málo a kapitán se nevyznal v plavbě. Zvolili si proto nového velitele, kapitána Elcana. Z beznadějné situace se po dlouhém bloudění po moři zachránili jako zázrakem. Všichni polomrtví hladem a žízní připluli k jakémusi ostrovu, kde nejen dostali potraviny, ale našel se i průvodce, který je dovedl až na Molucké ostrovy.
Molucké ostrovy patřily do oblasti, kterou ovládali Portugalci. Museli být proto jako Španělé velmi opatrní. Podařilo se jim opravit lodě, zaobstarat potraviny a opustit ostrovy. Loď Trinidad po dlouhé a nešťastné plavbě zajali Portugalci. Zanedlouho se potopila. Viktoria pod vedením kapitána Elcana plula na Jihozápad a po čtyř a půl měsíční plavbě se přiblížila k mysu Dobré naděje na jihu Afriky. Tu potkali portugalskou loď, s níž se jen pozdravili a pluli dál. Bouře bránila devět týdnů Viktorii vplout do Atlantického oceánu. Na Kapverdských ostrovech, kde musel Elcano s Viktorií zakotvit, aby si obstaral potraviny, ho Portugalci, kterým tyto ostrovy patřily, téměř zajali. Podařilo se mu však uniknout. Potom po sedmi týdnech – 6. září 1522 připlula loď Viktoria k španělským břehům a odtud do Sevilly. Celé tři roky trvala první plavba lodi s lidskou posádkou kolem zeměkoule.
Na obrázku je mapa s vyznačením mořských cest, kudy se plavily lodi Magallanovy výpravy a vpravo zase mapa z roku 1528 se zakreslením skutečnosti, jak ji potvrdila první plavba kolem Země.
y
