y
O třech přadlenách
Byla jedna chudá vdova a ta měla dcerušku, které říkali Liduška. Bydlely na vesnici, a protože neměly pole ani kravičku, živily se předením lnu.
Liduška byla hezké a způsobné děvče, ale byla náramně líná. Kdykoli měla sednout ke kolovratu, vždycky se dala do pláče. Když ji konečně matka k práci přiměla, nestálo předení za nic.
Jednou to matku omrzelo, rozhněvala se a dala Lidušce pohlavek. Liduška se rozplakala, že to bylo až venku slyšet. Jela okolo královna, a když pláč uslyšela, dala zastavit. Vystoupila z kočáru a vešla do chaloupky.
Uviděla plačící Lidušku a zeptala se jí: „Copak je ti, mé zlaté dítě?“ – „Ach ouvej, maminka mě bila!“ Královna se obrátila k matce a řekla: „Pročpak biješ to ubohé dítě?“ Matka se zastyděla a nechtěla královně říci, že má línou dceru. Proto raději řekla: „Ach, milá paní královno, mám s ní nesmírné trápení. Nechce nic jiného dělat, jen by ve dne v noci seděla u kolovratu. Jak ráda přede! Proto jsem jí dala pohlavek.“
Královně se Liduška zalíbila. Protože byla velkou milovnicí předení, pravila matce: „Já vám něco povím. Když vaše dcera tak ráda přede, dejte ji do zámku, já se o ni postarám. Mám doma hodně krásného lnu, když bude u mne Liduška tak pilná jako doma, nebude toho litovat.“ I vzala Lidušku s sebou do kočáru a odjely spolu na zámek.
Když přijely do zámku, vzala královna Lidušku za ruku a zavedla ji do tří pokojů. Všecky byly od podlahy do stropu plné lnu. Leskl se jako zlato a byl hebounký jako hedvábí. I pravila královna děvčeti: „Buď pilná, dceruško, když mi všechen len spředeš, dám ti syna za manžela a budeš královnou!“
Potom dala přinést překrásný kolovrat ze samého zlata a slonové kosti a všechen len z jednoho pokoje. Lidušku nechala v pokoji samotnou, aby nerušeně předla. Když královna odešla, sedla si Liduška k oknu a dala se do pláče. Kdyby od rána do noci předla, ani za sto let by všechen len nemohla sepřísti.
V poledne se přišla královna podívat, kolik Liduška napředla. Velmi se podivila, když viděla, že lnem ani nepohnula. Liduška se vymlouvala, že se jí stýskalo po mamince a že pro pláč nemohla pracovat. Ani druhého dne však neměla nic upředeno a vymlouvala se na bolení hlavy. Když přišla královna třetí den a prádlo zůstalo netknuto, rozhněvala se a řekla: „Nebudeš-li mít ani zítra nic upředeno, nejenže ti nedám syna za muže, ale dám tě zavřít do černé věže, kde je plno myší, štírů a žab!“ Nato bouchla dveřmi a odešla.
Lidušce bylo úzko. Studený pot jí vyrážel na čelo, ale příst se neodhodlala. Vždyť byla tak líná! A tak se postavila k oknu a zase se rozplakala. Tu na ni někdo zavolal a Liduška se ohlédla. Uviděla venku stát tři staré babičky. Jedna měla tak velký pysk, že ji visel na bradu, druhá měla tak široký palec, že jí dlaň zakrýval, a ta třetí měla pravou nohu tak rozšlápnutou, jako by ji cepem rozmlátil.
„Dobrý večer, krásná panenko, pročpak tolik pláčeš?“ pravily všechny tři naráz. „Jak nemám plakati a naříkati, když musím všechen len sepřísti, a ještě takové dva plné pokoje od podlahy ke stropu.“ A potom vypravovala stařenám, jak se všechno sběhlo a jak ji královna slíbila syna za manžela.
„Víš-li co, panenko? Jestli nám slíbíš, že nás pozveš na svatbu, a že se za nás nebudeš stydět, my ti ten len upředeme.“ Liduška slíbila, stařenky vlezly oknem do světnice a daly se do předení.
Ta s tím širokým palcem táhla vlákno, ta s tím dlouhým pyskem je lízala a hladila a ta s tou širokou nohou šlapala na podložku a točila kolem. Šlo jim to, jako když prší. Liduška zavřela oči, usnula a když se ráno probudila, vidí velikánskou hromadu tenounké příze na cívečkách, polovinu lnu spředeného, a stařenky se s ní loučily. Ještě Lidušce slíbily, že přijdou večer zase.
Když se přišla královna podívat, kolik Liduška napředla, zaradovala se a řekla: „Mé zlaté dítě, jak sem ti křivdila.“ Pohladila Lidušku po vlasech a měla ji k tomu, aby jen dále tak pilně předla.
Když byl po třech dnech len v zámku spředen, zaradovala se královna z celého srdce a přivolila Lidušce jedno přání… „Mám tři staré tetičky, jsou velmi chudé a prosté, ale udělaly mně mnoho dobrého. Dovol, abych je pozvala na svatbu.“ Královna i mladý král k tomu dali svolení.
Když v den svatební usedali hosté za stoly, otevřely se dveře a ty tři babičky, po starodávnu směšně oblečené, vhrnuly se do pokoje. Jak je nevěsta spatřila, hned jim běžela vstříc: „Vítám vás, milé tetičky, pojďte ke stolu a posaďte se vedle mne!“ Stařenky se posadily a Liduška jim nabízela jídlo a pití a hosté se jim podivovali.
Když bylo po obědě, přistoupil mladý král k první babičce a ptal se jí, od čeho má tak veliký ret. „Od předení, panáčku,“ odpověděla. Té druhé se zase ptal, od čeho má tak veliký palec. „Od předení, panáčku, od předení,“ odpověděla druhá stařenka. „A od čeho ty máš tak širokou nohu?“ ptal se třetí. „Taky od předení, taky,“ odpověděla stařenka. Když to král uslyšel, náramně se ulekl a řekl své ženě, aby se už nikdy nedotýkala kolovratu a dal jej odnést. Zatím se ty tři stařenky z pokoje vytratily a nikdo nevěděl, kam se poděly.
