Zázrační volečci

Žil jednou jeden chudák se svou ženou ve staré chalupě a měli víc bídy než všeho jiného. Jednoho dne mu napekla žena z posledního placek a chudák se vydal do světa.

Jak šel, uviděl stařečka, který právě dooral pole a usedl si na mez. Chudák se posadil vedle něho, rozbalil uzlíček a nabídl mu placku. Stařeček mu za dobrotu daroval kouzelné volečky, velké jako hrášek.

Chudák stařečkovi poděkoval a vrátil se rozradostněn domů. Žena ho pěkně přivítala, ale nad volečky smutně povzdychla: „Což nám takoví volečci pomohou, vždyť jsou velcí jen jako hrášek.“ Ale muž se nemohl na volečky vynadívat a těšil se na ráno, kdy volečky zapřáhne do vozu.

Příštího rána tak opravdu učinil a vydal se s volky do lesa. Přijel k hromadě polen, naložil na vůz dva kusy dřeva, ale volečci na něho zavolali: „Jen nalož plný vůz, my ho uvezeme!“ Tak muž nakládal a nakládal, až byl vůz plný. Potom na volky zavolal, aby jeli, a opravdu vůz utáhli.

Cestou domů potkal kočár, v němž seděl hrabě se svým komorníkem. Hrabě se volkům nemálo podivil a hned po nich zatoužil. Dal zastavit kočár, zavolal muže k sobě a řekl mu: „Do rána vykácíš les a proměníš jej v pole. Když se ti to nepodaří, seberu ti volky.“

Chudák zesmutněl, zavezl dříví domů, ale hned se vrátil do lesa. Co si tady měl však počít? Tu mu volci řekli: „Jen si spokojeně lehni na mech, my tu práci za tebe uděláme. A opravdu, když se ráno sedláček probudil, les byl vykácen a zorán na pole.

Pán ráno přijel a vidí, že jeho rozkaz byl splněn. I zatoužil po volcích ještě víc a dal sedlákovi nový úkol: „Neposečeš-li do večera všecky mé louky a nedovezeš-li na zámek seno z celého panství, budou volci moji!“

Chudák věděl, že takové přání nelze splnit a smutně se postavil vedle svých zázračných volečků. Ti se naráz rozjeli, dali se do práce a před večerem ji dokončili. Uprostřed nepřehledné louky stála fůra sena tak vysoká, že sahala až k nebi.

Sedláček se zaradoval, švihl bičem zvesela do vzduchu a pobídl zázračné volečky, aby se hnuli. Když dojeli k zámku, volá chudák zdaleka: „Hej, pane hrabě, dejte zvednout bránu, abych mohl projet!“

Hrabě se rozhněval, chopil se karabáče, chudáka uhodil a křičel: „Jeď třeba do pekla, tam patříš i se svými zpropadenými volečky!“ Jen to dořekl, volci se pohnuli a obrovská fůra se převrátila na knížecí zámek. Ten se pak propadl i s knížetem do země. Od těch dob žil chudák se svými čarovnými volečky a se spokojenou ženou šťastně na světě.

Zázrační volečci

Výrobce

DiarMU

Rok

1956

Délka

Napsal

Simanov Vladimír

Označení

B0109

Zázrační volečci

Podobné pohádky

Návštěva za oknem

O perníkové chaloupce

Svoz obilí – Koláče

Lenoch, Počtář