y
Neposlušná kůzlátka
V chaloupce na vršku u lesa bydlela koza se třemi kůzlaty. Děti jí dělaly radost, jen tu a tam zazlobily. Nejstarší kozlík se rád smál a bavil, prostřední kozička měla hlavu plnou nápadů a nejmladší kozlíček byl samé proč a načpak, všemu se stále divil, vše rád pozoroval. Jednou se máma koza chtěla vydat daleko na pastvu. Dětem přikázala: „Děti, žádné zlobení, přinesu vám lupení. Buďte hodné, ani muk, v lese řádí velký vlk.“
Kůzlátka přislíbila, že budou hodná. Sotva však máma koza odešla, nejstarší kozlíček zvolal: „Naše máma má moc strachu, pojď se honit, kozí brachu.“ A dal babu nejmladšímu kozlíčkovi, ten si však na honěnou hrát nechtěl. Zato sestřičku kozičku nikdo dvakrát do hraní pobízet nemusel. Kozlík a kozička začali běhat po světnici. Výskali, křičeli a halekali, že se to rozléhalo široko daleko.
Smích a veselí malých kůzlátek zaslechl vlk. Přikradl se k chaloupce, zaklepal na dveře a spustil: „Ťukám, ťukám na vrátka, otevřete kůzlátka. Otevřete matce své, nic zlého se nestane.“ Kozlík nezbeda chtěl bez rozmyslu otevřít. Nejmenší kozlíček však klíčovou dírkou zahlédl šedou vlčí tlapu a dovtípil se, že je to vlk, který se za mámu kozu jen vydává. Proto brášku varoval: „Pozor, pozor, je to lež, vlčí tlamě neujdeš.“
Vlk poznal, co ho prozradilo. Nespokojeně zavyl, ale hned dostal nápad, jak svou šedou srst na bílo přebarví. Zaběhl do mlýna. Počkal, až mlynář semele obilí a pytle s moukou naskládá na vůz. Když se nikdo nedíval, přitočil se k vozu a jeden pytel ukradl. Potom na sebe vysypal celý pytel mouky. Rázem byl bílý jako máma koza. Teď ho kůzlátka určitě nepoznají.
Bílý vlk se vrátil k chaloupce a zaskuhral: „Ťukám, ťukám na vrátka, otevřete kůzlátka. Otevřete matce své, nic zlého se nestane.“ Tentokrát se ke dveřím hnala kozička. Když klíčovou dírkou viděla bílou srst, chtěla otevřít. Ale nejmladší kozlík si dal dvě a dvě dohromady, stejnou písničku už přece slyšeli před chvílí. A tak varovně prohlásil: „Pozor, pozor, je tu zas, slyším hrubý vlčí hlas.“
Vlk zase nespokojeně zavyl, nečekal, že kůzlátka mají takový fištrón. Ale to by tak hrálo, aby je starý vlk nepřechytračil. Přemýšlel, co by mu pomohlo změnit hlas. Pak na to přišel. Strčí jazyk do úlu, včely si pomyslí, že jim krade med, a popíchají ho. Jazyk mu oteče a hlas se změní k nepoznání. Jak si vlk usmyslel, tak udělal. Že to moc chytré nebylo, poznal vzápětí. Včelí žihadla ho pálila jako ohýnek a jazyk měl tak velký, že se mu do tlamy nevešel. Ale hlas už nebyl vlčí.
Připlížil se zpátky k chaloupce a změněným hlasem se ozval: „Máma ťuká na vrátka, otevřete kůzlátka. Otevřete mek, mek, mek, máma nese lupínek.“ Kůzlátka se zaradovala. Konečně se máma koza vrátila. Nejstarší kozlík klíčovou dírkou zkontroloval bílou barvu. Sestřička kozička pozorně naslouchala jinému hlasu a jiné písničce. Vše se jim zdálo v pořádku, nebyl důvod neotevřít. Kozlík a kozička nadzvedli petlici a buch, vlk dokořán rozrazil dřevěná vrátka.
Ve světnici nastala mela. Jestliže si kozlík s kozičkou předtím hráli na honěnou pro legraci, teď po světnici běhali a utíkali ze strachu o život. Kozlík vyskočil na pec, ale vlk po něm hmátl a ham, kozlíka snědl. Kozička se schovala pod stůl, jenomže i tam ji vlk našel, otevřel tlamu a kozičku spolkl. „Mňam. To byla hostina,“ pochvaloval si vlčí nenasyta. Nejmladšího kozlíčka si nevšiml. Ten se tiše schovával za otevřenými dveřmi. Ani nemukl, aby se neprozradil.
Nasycený vlk se s plným břichem odvalil na louku. Lehl si do trávy a spokojeně usnul. Nevěděl, že nejmenší kozlíček běžel k myslivci pro pomoc. „Myslivečku, myslivečku, vlk nám vlezl do domečku, sežral sestru, bratříčka, plakat bude matička.“ Myslivec si hodil flintu přes rameno a šel za kozlíkem. Když uviděl spícího vlka, popadl nůž a břicho mu rozpáral. Kozlík i kozička z něho radostně vyskočili. Myslivec pak vlkovi naplnil břicho kamením a zašil ho.
„Zloba, to je velký hřích, ať tě tíží těžký břich,“ popřál vlkovi nejmenší kozlíček a pak se všechna tři kůzlátka vydala zpátky domů. Koza už je hledala, starosti si dělala. Děti jí všechno pověděly. Máma koza objala kůzlátka: „Já se o vás tolik bála, kozlíčkovi patří chvála. Pojď sem, ty můj maličký, napapej se travičky.“ V chaloupce na vršku u lesa bylo zase hezky. Kůzlátka si spolu hrála a byla mámě koze pro radost a jen malou starost.
